Červenec 2008

MeJull

31. července 2008 v 20:52 | Jull |  Deviace, idiocie, utopie

SEM

Klikat pro vstup do mojí internetový galerie

Hurá! Mrtvola v housce!!!!

29. července 2008 v 23:45 | Jull |  Odpad
Měla jsem dva cheeseburgery od mek mnicha........ Výtečný.
Už to nevložím do úst. Nebylo to špatný. Vlastně to nebylo vůbec žádný.
Už vím ,proč jsem onehdy před třemi měsíci nevložila do úst maso po dobu čtvrt roku... protože jíst mrvoly není zrovna fááájn......
Čvacht, čvacht, chrocht chrocht.... Dejme si řízeček.... Dejme si páreček.... Hmmm.. ta výtečný chuť mrtvých svalů.....
Zas jí to chytá.

Interview

29. července 2008 v 22:05 | Jull |  FROM THE INSIDE
"Pojď to probrat."
"Už zas?"
Dívaly se na sebe. Uprostřed černé nicoty, každá své křeslo, svůj kousek půdy ve tmě. V dlaních tepající kusy čehosi zabalené ve špinavém alobalu. Mezi křesly se vznášela zaprášená petrolejka a vrhala mdlé světlo na jejich prostý svět.
"Jsem dítě bláznů." Vyplulo bezvýrazně z křesla. Krásná s vlasy v barvě sněhu, krásná, ale mrtvá.
"To nemusíš říkat dvakrát..." Odsekla si povrchně a zkroutila nohy v křesle, v nedokonalé tváří úšklebek a náznak smíchu. Odkopla špinavou botu do tmy. Nedopadla.
Totožné oči se setkaly.
"Leni..."
"Jull..." Mluvila chladně a z části pobaveně. Vlasy jí padaly do obličeje zkřiveného stíny.
"Jsem dítě bláznů." Vyšlo znovu z mrtvých bledých rtů. Seděla, nehybná, sněhobílá, rovná, nereálná.
"Říkala jsem ti, že tohle opakovat nemusíš." Zasmála se.
"Ale nepochopilas."
"Nechci. To jsi ty, kdo tady pořád chce něco chápat... Bla bla bla, viď... Najděmě přeci smysl života.... Á, už to mám. Smysl života je.... Zbavit se mrtvoly holky v tomhle imaginárním křesle v jiný realitě... A je to...!" Pomyslně si oprášila ruce v obličeji sinalá vzteky.
"Neuškodilo by ti, kdyby ses občas zamyslela..."
"Neuškodilo by ti občas mlčet a brát život jakej je... My nežijeme v milionech přívlastků pro slova, co nedávají dohromady smysl."
"Vy?" Zaznělo lahodně.
"Jo.. My, normální lidi... Jull, jsi umělá."
"Snad. Umělá... a... odpust mi to... uvědomělá?"
"Hmm... ono to pasuje k sobě...! Pojďme o té libozvučnosti vést inteligentní debatu..." Zařízla chladně a cvrnkla do petrolejky, která se zakomíhala.
"Měly bychom se nějak dohodnout."
"Zapomeň."
"Jsme celek..."
"Bohužel. Vem si ho a vypadni."
"Chyběla bych ti..." řekla mírně.
Pozvedla obočí a přitáhla koleno k hrudi. "Pravda.. trošku mi... rozšiřuješ obzory..."
"Půjdu..."
"Uvidíme se ráno." Zhasla petrolejku.
"A to další ráno... to další... i to, co příjde pak..."

Oslavná báseň pro Ledviny a Játra věnovaná Jardovi

27. července 2008 v 14:29 | Jull |  Básně pro www.zkurvemepoezii.cz
Ó, ledviny! ó, játra!
Já oslavit chci vaše bytí!
Vy nenecháte tělo chátrat a jen myšlenkou mlhavou zdá se mi..
hřbitovní kvítí.
Litty a litry krve tělém vaším prolity, však zůstali jste bez viny
ó, játra, ó ledviny.
Chcete-li zdarma a zcela nezávazně vytvořit další, zcela bezpředmětnou báseň o jiných tělesných orgánech přejděte na www.zkurvemepoezii.blog.cz

Báseň o kolegialitě orgánů věnovaná Aidri

27. července 2008 v 11:37 | Jull |  Básně pro www.zkurvemepoezii.cz
Jsem střevo. A kolega můj
játro
po toxinech v těle
pátrá.

Vždyť od toho jsou játra

Teplé sestry na společné cestě za dobrodružstvím :D

26. července 2008 v 20:48 | Jull a Emm |  Nezařazené povídky, výplody
Hrály, jsme si, hrály :D Jsme jako Verlaine a Rimbaud :D Teplé a nadané, duchaplné, světové :D Do šrotu s kritikou :D ještě jsme nebyly pochopeny :D
A to je prosím umění nejvyššího kalibru.
PŘÍTEL
A budeme bloudit
Šťastní, že neznáme směr
Vtažení mezi stébla
ničeho a nikoho
ve sluncích, v zemích her
Jsme volní
Jsme štastní ve víru tance,
postel ustlaná na poli
vítězství zavolá:
se vším jsme svolní
Volní
A na požádání dodáme i básně o hranolkách a lízátkách.. www.zkurvimepoeziinapockani.cz

Tatínkovi

25. července 2008 v 11:04 | Jull |  FROM THE INSIDE
Život mi dala Ubohost.
Zasela do mě cucky svého hnusu, nesmývatelné špíny, která volá, aby jí morbidní básníci stírali ostrými skalpely, brali si mě, moje pošpiněné tělo na pitevní stůl a zkoumali tělo dívky, která zemřela dřív, než jí bylo umožněno spatřit světlo světa. Odsoudil si mě k životu stvůry. Stvůry, která uvědomuje svoji znetvořenost.
Zrcadla nemají ve zvyku lhát. A jejich pravdomluvnost mě pravidelně sráží na kolena, když v třpytných odrazech zachytím rysy tvojí tváře, slepý pohled tvých očí... Odporná, bezvýznamná slova, která se rvou z mých rtů, aniž bych jim to dobrovolně přikázala.
Jsi kusem mě. Žiješ v částečkách mezi bělostnostnou nevinností mé podstaty a já se nenávidím, nenávidím se stejně, jako cítím zášť k tobě.
Zničil si mě dřív, než mě teplé vhlko a tepy srdce ve tmě stihly zformovat.
Cítím svou vinu. Dávno mi došlo, že budu navždy bloudit mezi bílými stěnami vlastní, tebou znetvořené duše a drhnout z nich slizké, ulpělé skvrny holýma, do krve rozedranýma rukama. Snad bych měla přestat bojovat? Ne... Kdo by chtěl nechat svou mysl zalít temnem a padnout až na dno.
Mělo by mi snad dělat dobře zabíjet? Rvát srdce, těla, počítat si slzy k dobru a opíjet se cizí krví do bezvědomí? Snad bych chtěla...Ale zbytky mých stěn zůstanou bílé.
Jsi můj parazit.
Nejspíš stačilo dát mi svoje geny. Dát cit nebylo potřeba.
Musel ses ve mě vidět a zárveň si uvědomovat svojí nenávist k sobě. Jinak bys přece svoje dítě miloval. Ale já nejsem dítě. Jsem zrůda.
Chtěla bych zahnat ty můry, co mě nutí padnout na kolena a prosit zalykající se solí, abys svou zrůdu miloval.
Opustils. Odešel. Zmizel.
Nechal protéct matčiny slzy, sestřiny myšlenky a proudy zvratků mé pomyslně zažloutlé krve a teprve pak mohlo přijít to blaho svobody.
Utápěná v hysterických tónech klavíru, chvíli jsem existovala jen za sebe.
Nesmíš myslet, že bylo jednoduché naučit se nenávidět tě, naučit se cítit k tobě to správné. Ale po dnech a dnech pátrání v ničem, co se za léta usadilo v mém srdci na místě, které mi prozřetelnost uschovala pro cit k otci, jsem přece jen našla.
Moje nenávist je těžká, černá a hustá, a přesto zeje prázdnostou, stejně jako kusy tebe v mých žilách.
Rvát se mezi plochami rozlámaných zrcadel, v každém střípku tvůj obličej, už nechci. Trvalo měsíce, než mě bludiště vyvrhlo, mrtvou, ale smířenou.
Tak se nevracej.

Čekání

18. července 2008 v 8:58 | Jull |  FROM THE INSIDE
Drtí mě obavy, že nedokážu milovat. Že nejsem schopná hlubších citů. I když bych tolik chtěla. Chtěla bych prožívat mnohem víc.
Ti, kteří mě znají natolik, aby mě mohli soudit (a je jich málo), by možná pochopili. Přes veškerou snahu smíření sama se sebou, s vlastní duší, s vlastním tělem i myšlením, přes to všechno, co se snažím zakrývat v touze žít plnohonostný život, přesto, že tak možná nevypadám, ani se tak nechovám, potřebuju podporu.
A ochranu.