Říjen 2008

Bandzone

29. října 2008 v 19:45 | Jull

Klik......

Brána

25. října 2008 v 17:09 | Jull |  FROM THE INSIDE
Zmoklé dlažební kostky.
Řady a řady nahrubo osekaných snů zformované do čehosi podivně nehmotného, kroutící se vzhůru mezi šedavými panelovými zdmi reality. Krok za krokem, mlčícími ulicemi měst, betonovou trávou slehlou pod šumícími koly strojů, kterým se kdosi rozhodl říkat automobily.
Někdy je až směšně bolestné, jak věci, které považujeme za stálé, správné a normální, bezohledně ztrácejí smysl. Vzdávají se významu svých pojmenování a drze nám předhazují samy sebe, abychom je mohli položit na pitevní stůl a bezvýznamně se šťourat v jejich existenci i když víme, že tohle pátrání nás stejně skopne někam do depresivních vln indigového oceánu nepochopení.
A v momentě, kdy se začínám topit, ve chvíli, kdy mě šedá cesta přestává bavit a nesmyslné věci se mi vrhají do cesty se otevírá Ona.
Je mezníkem mezi tím, co je běžné a tím, co nevinně zpochybní všechno normální, odhodí předsudky k čemukoli a odhodlaně prohlásí, že realita je vlastně velmi relativní pojem.
Její pevné pilíře stojí v dimenzi neskutečna, sebejisté a vážné… a stálé jako máloco ve mně.
Obrostlá švitořícími tubami zaschlých barev, zdobená blyštivými skvrnami skleněnek s žijícími jádry, přes svou chladnou majestátnost tolik vlídná a mateřská, ochotná mi kdykoli předhodit do šedi všedních dnů střípky, toho, co už tak dlouho střeží, vložit mi je do dlaní a nechat mě, abych si je nosila s sebou pečlivě skryté v náprsní kapse… Konejší mě i když o tom nevím. Brána do duše, do neznáma.
Mezi neučesaná stébla vysoké trávy, ve které se dá snadno ztratit, schoulit a čekat na duhový vítr, nebo putovat loukou až k moři, ponořit nohy ze zpuchřelého mola do třpytivé tyrkysové vody, zvrátit hlavu k obloze a pozorovat křídla bezejmenných tvorů mezi mraky.
A pod živoucím masivním tělem z kamene, pod klenbou popsanou znaky, kterým nikdo nerozumí, dokud nechce rozumět, znějí dnem i nocí hlasy. Houf zpola průsvitných těl. Muži, ženy, dívky, chlapci, starci..... bledé tváře upřené k cestě nicotou reality. A to oni rozhodnou, koho vpustí do světa za branou, komu z mála těch, kteří se dostali tak blízko, dovolí vkročit, komu svěří tajemství příliš křehká, než aby byla rozdávána do tvrdých, bezcitných dlaní.

"Dobrý den….."
"Tady není den…" Průsvitná ústa holčičky v cylindru a síťkou černé krajky přes upřímné oči artikulují ta slova přesně a bezchybně.
"Ani noc." Vysloví dokonale vysoký mladík s pichlavým pohledem. V bledé tváři se mu mihotají odlesky světel.
"Tady není nic…" Stařenka s novorozencem ve starých rukou hledí něžně a odevzdaně.
"Až za branou."
Zůstávají ve stínu vrnícího oblouku, nemilosrdní a spravedliví, opatrní. Čekají na konec pravidelných úderů srdce, aby společně a naposledy vydechli.
Rozpouštějíc se mezi padajícími úlomky hroutícího se těla zhmotněného snu.

W

20. října 2008 v 18:20 | Jull |  FROM THE INSIDE
Sladký je spánek nevědomosti. Krásná je zaslepenost radostí a pod doteky na holé kůži dokáže vzplanout moc tepla. Chtěla bych věřit, že ve vaší matoucí přítomnosti nedojdu žádné bolesti, že mě jednou ruce zpřízněné neupustí do šedi smutného města. Se všemi jeho ledovými loužemi, náhle zbavenými odrazů nebe.
Je lehké vznést se. Dokážu to. Tolik snadné je vyletět tak vysoko, aby pád rozdrtil všechno, co bývalo mnou.

Vážený kolego, drahý příteli. Umím létat, ale abych pochopila, musela bych se vzdát zemské přitažlivosti. A má křídla jí pořád těžce snášejí.

Toužím jednou jedinkrát zahlédnout absolutní nezaobalenou podstatu vašeho já. Tak jako vždy. Přes slupky ironie pečlivě skrývající pravdu. Vložit do svých dlaní sladkost upřímnosti.
Možná krmím svou paranoiu. Možná mě nematete, vy. Třeba jsem to já.

Ale i kdyby. Proč?

Věřím a důvěřuji, hluchá k tomu, co říkají ostatní. Říká se tomu naivita. Pořád ještě jsem to možná nepochopila. Nechci si ublížit a spadnout.




V půlce

10. října 2008 v 19:55 | Jull |  Friends
"ZABIJ MĚ!!! PROSÍMTĚ ZABIJ MĚ!!!" řvala hystericky, ležela na zemi, hlavu přikryto dlaněmi a křičela. Křičela až do ochraptění, její rty vlhly a hlava třeštila.
Ale Ona už tam nebyla, už tam nebyla, aby zmáčkla spoušť, ani aby se na ní pohrdlivě podívala, ani aby se usmála.
Její myšlenky poletovaly vzduchem a vzpomínky se rozplývaly, dobrá vůle umírala na lepru. Rozpadávala se za živa a odpadané kusy prolézali červi, měnily se ve stránky, špinavé stránky popsané rukopisem nedospělých polobytostí a rozpouštěli se, všichni se rozpouštěli jako v kyselině která kapala z otvoru v její hrudi.
Stala se náhle jen něčím živým, ale bezduchým, přesto mučenným v deliriu, zasychající sliny v otevřených vříckajícíh ústech skřípaly a jejich kleněná struktura se trhala společně se tkání. Krev, krev, krev a její kovová chuť, která se s přibývajícím množstvím stávala odpornou, slizkou, dusivou.
Jako kdyby se ocitla někde, kde se zhmotňují levné horory. Bolest jí zaslepovala, prosila o smrt, prosila o klid ale cit jí pořád ještě rval, neutišil jí, jen ubližoval, bodala ponižoval, připomínal jí její bezmocnost, kvůli které tady teď ležela a dívala se na svou chladnou ruku.
Přicházející krysa jí vzala zuby za kloub prostředníčku a trhla. Ruka se s křupnutím urvala a zvíře si jí ztuhlou odnášelo pryč do tmy. Nebolelo to. Jen zas o něco přišla a díra v hrudi stále slintala kyselinu v tiícinásobném množství, které pod ní rozežíralo prkenou podlahu.
Jak odporné bylo nenávidět, být nenáviděnou vinou i viníkem. Dýchala sůl ze svých očí, dusila se stahy svalů, které se rozhodly mučit jí za to, že se rozhodla milovat tiše.
V minutách ticha syčelo rozpadající se dřevo a pak její hrůza, hrůza zhmotněná v motlitbách nikomu, zoufalství.
Už neviděla dobro. Už neviděla nic. Ta tma, kterou chtěla zahnat se obrátila proti ní. A kulka i příčina odešly a nechly jí tam v krvi, slizkém hnusu a nekonečném nic.

Motlitba za E.

2. října 2008 v 17:56 | Jull |  Friends
Ty, Vy ať už jsi nebo jste kdokoli, ty, vy, kdo bdíš či bdíte nad osudy nás všech ať už je jméno a podoba jakákoli, kéž bys chtěl zachovat kusy světla ve stěnách přítele už navždycky.
Vyslyšte neumělou motlitbu, přání opilé nadějí, prosbu nicotné.

Nechci se dívat, víc pozorovat zkázu duše, která je slepým dvojníkem té mojí. Blízká jako žádná jiná. Klesla jsem, složila čelo k zemi v bezradnosti, poté, co padl zdravý rozum. Prosím, žádám o spásu prokletého.

Vraťte tělu duši, duši jméno, jménu zvuk, lidské bytosti slunce a budu děkovat, budu vděčná. Dej mi radu a najdu sílu k pomoci. Ukažte směr a půjdu po cestě dokud nezmizí poslední temnota. Vlož do mých dlaní tu černou mlhu a najdu způsob jak jí zničit, spálit jí, nechat vypařit v nesmyslné vzpomínky. Kéž by mě odpírané přestalo obcházet, kéž by slzy už nikdy nepadaly pro mě, kvůli mě. Zachraň tělo, vzbuď mrtvého. Vdechni život tam, kde už dávno není vítaný.
Nesajte už víc krve bezradnosti a vraťte ji na zem.

Vyslyš mou modlitbu za konec tmy.