Listopad 2008

Na motivy básně pana P.P.

28. listopadu 2008 v 18:09 | Jull |  Friends
Stál tam sám, sám v davu, jejich nohy se míhaly, kmitaly v bílém oparu a kolem něj se zmítaly mlhy valící se z propasti, kterou nemohl překročit. Ani nechtěl překročit. Chránila ho před světem, chránila svět před ním. Ale pořád zůstávala propastí ve svém pravém slova smyslu. Nechutným černým nic, které ho uzavíralo v sobě, oddělovalo od toho všeho pravého, lidského co snad chtěl prožít, možná už prožíval, jen nevěděl, jestli to je opravdu ten život.

V rukou zbraň, ke které se mohl upnout, zbraň, která neměla tělo a v duši víru v něco, co ty nohy z davu odsuzovaly, jen aby nepřiznaly samy sebe. Za milovanou prokletou propastí to řvalo, nohy utíkaly a někde nahoře, v našedlé páře, ve které se ztrácelo všechno kromě zvuků a citů, křičely neviděné obličeje. Čekal na další ránu, zatím nepřišla, ale pocit nevyhnutelnosti neustával, všechno v něm řvalo a čekalo, kdy přiletí něco těžkého a tentokrát to neproletí skrz. Narazí to a pak bud muset couvnout. A propast ho pohltí.

A pak tam byla naděje. Bílé věže, které viděl za černotou smrti. Smrti, kterou by uvítal, kdyby se nebál, že mu sebere všechny zbytky života, to, co miluje, to co miluje jeho, dotknutelnost kůže, reálnost povzdechu. Smrt, na kterou čeká aby mohl zas spatřit jejich tváře, Smrt, ze které má strach a zároveň jí vzývá.

To co miluje a to co nenávidí. Příliš složitá směs pro příliš jednoduchou odpověď.


Vzpomínky

28. listopadu 2008 v 17:45 | Jull |  FROM THE INSIDE
Sedí, dívá se a ví, že kolem plyne hovor, který tak miluje, že by se mohla smát, že se umí smát, ale teď zůstala v pozici diváka, díváka, který se hrůzou nemůže pohnout,okolní svět ztichnul a ztlumil se a ona pozoruje obrazy vlastní představivosti, příliš živé vzpomínky.
Tiskne se zády ke dveřím, které tlačí, v zorném poli jen červeno šedé dlaždice, schody z umělého mramoru a nechápe, vůbec nechápe žádný důvod, proč tam teď ten chlap stojí a bestiálně řve, že jí zabije. V ruce drží pitomou, nevinně vyhlížející pumpičku na duše, předmět, kterého si nikdy předtím skoro nevšimla. Nevšimla si, dokud jí nevzal do rukou a nenamířil na ní kovovou špičku. Na duše... Duše.
Řve ať mu odpoví, ona už neví na co, zapoměla otázku, v ruce drží botu, kterou si chtěla obout, ale necítí její povrch v dlani. Dítě a žena, každý z jedné strany vedle ní mlčí, dívají se. Ona nečeká, že by někdo něco řekl, jen si představuje údery tou studenou věcí a čím dál tím víc se tiskne na dveře, toužící po slzách, které by ho snad vytrhly z toho šílenství. Něco v jeho výrazu jí našeptává, že se má začít smát, ale jen ta myšlenka na zvuk smíchu je šílená. Zvrácená.
Pořád křičí, pořád se domáhá odpovědi. V její hrudi se to ledově svírá a křečovitě poškubává. Dítě k nim zvedá oči, modré, prosté účasti. Žena, která měla promluvit, mlčí. V nepravou chvíli se rozhodla mlčet.
Čím dál, tím víc se tiskne ke dveřím, bolí to, tělo ochabuje a chodba se halí do černých stínů hrůzy.
Pak se ocitá na gauči a dívá se na televizi, kterou nevnímá. Vedle ní sedí on a ta žena. Místností se nese jejich smích. Ženina ruka měkkce dopadá na její rameno, lehce se dotkne a pak ho zas opustí. Ona se zkroutí na gauči do klubíčka a spokojená se usměje.
Pak leží v posteli, zrovna se probudila, je jí teplo, ale nic nechápe, nechápe vlastní tělo, najednou je moc velká, zmizela někam, kde se nemůže najít, přemýšlí o ničem.
Pak vchází ten muž, přejde místností, otočí žaluzie a dovnitř vnikne světlo. Nakloní se nad postelí a velká hrubá dlaň jí pohladí po čele. Zeptá se, co by chtěla k snídani. Cítí z něj alkohol. Odpoví mu, paralyzovaná. Jeho kroky odezní a zmizí.
Pláč co pak následuje volá ty hladící ruce zpátky. Zpátky do dob, kdy si ještě mohla říkat dítě, kdy ten dotek ještě mohl něco zachránit. Do dob, kdy nezpůsoboval hrůzu, děs nepřirozenosti....
V sekundě vzpomínky spadly do útrob jejího hrudního koše, utlumené smíchem těch ostatních. Může se k nim vrátit. A dokud může, nic z něj jí nemůže pohltit navždycky.

Kobalt

26. listopadu 2008 v 20:14 | Jull |  FROM THE INSIDE
Zůstanu s tebou, moje sladká myšlenko. Nenechám tě vyklouznout. Držím si tě u hrudi, vdechuju tvojí lidskou vůni a chci tě vyměnit za reálno. Za tělo, které obejme na oplátku. Sevře a pak bude všechno zase dobrý. Zase všechno dobrý.
Věřím tomu, dogmaticky následuju tu myšlenku a drtím tě k sobě, ruce opatlaný od barev, který dokážu tak nenávidět, když mě neposlouchají a když mi tužka ublíží tím, že nespolupracuje, přitisknu se k tomu něčemu teplýmu co umím zmotnit z vlastních dlaní a zas dýchám. Zas dýchám, zatímco to modrý světlo probleskuje. Pojmenuju po tobě další bytost. Přesto, že nemáš jméno. Budou mu říkat Kobalt.
Tvoje přítomnost je nezlomitelná. Opuštíš mě jen, když síla odejde. Ale sídlíš ve mě napořád.
Věčný kobalt.

Hudba

21. listopadu 2008 v 19:57 | Jull |  FROM THE INSIDE
Chtěla jsem říct, co vě mě způsobuješ. Cítím ten pocit ve svojí vlastní neexistující hudbě. A nic v těch plujících decibelech mě neobjímá, ani nekonejší, snad ani nepohladí.
Slyším klavír. Bouřlivé doteky neviditelných prstů na klávesách a ty prsty nejsou tvoje. Hlas, co mi drásá plíce a přemílá žebra, zpívá slova v jazyce, který neznám. Zní sladce, ale pod tím vším sladkým se lámou vlny hysterie, které může rozpoznat jen ten, který ti dokázal byť jen na minutu propadnout, potopit se do nicneříkajících slov.
Nenávidět je jednoduché. Nevybírám si tu cestu už jen rpoto, abych nemusela cítit něco, co se mi zhloubi duše příčí. Možná nejsem schopná nenávidět. Ale ta zoufalá skladba ve mě to dokáže. A proto tě chci zapsat do not, načmárat si po rukou text písně, kterou bys měla slyšet, pak se na mě znechuceně podívat a jít se zas utápět do sebeprznícího deliria. Touha řvát svou bolest do světa je něco, co nepochopíš, dokud nepřestaneš vyřvávat tu svou falešnou.
Cítila jsi někdy nutkání kleknout si a křičet? Všechno říct zatímco za v tobě i za tvými zády vybuchují salvy emocí, citů, které jsi zmrzačila. Jediná má touha. Nemůžu to vnést na papír, nemůžu to vyřezat do vlastní kůže, nemůžu to poskládat z kusů vlastního těla. Jenom řvát, zhmotnit to nepochopené něco do slov a podívat se, jak přede mnou plují ve vzduchu,
Kdybych to jednou dokázala, vznášela by ses přede mnou taková, jaká často jsi. S arogantním úšklebkem, založenýma rukama a nadřazeným pohledem. Jen s tím rozdílem, že všichni by pochopili, co v tobě mají vidět. Snad bys pochopila i ty.
Musíš mě nenávidět. Kdysi mi to rvalo srdce. Dnes jsem vstala, podívala se na svůj odraz do zrcadla. Jsem složená z kusů těch, kteří mě mají rádi. Lepí mě dohromady. Ale tys z těch spár vytekla. Možná jsem šílená, ale spláchla jsem tě do umyvadla, otočila se a odešla. Už jsi někde v potrubí. Daleko ode mě, ve spletích zdí bludiště, které sis sama postavila. A já už necítím.
Všechno z tebe, co ve mě ještě zní, je strach, výčitky a umlkající hudba, kterou jsem pro tebe ještě nesložila. Já a ti další ve mě polijeme ten klavír benzínem a pak budeme stát v rohu, plakat moje slzy a dívat se.
Až to dřevo dohoří, bude konec.
Sirka už vzplála.