Prosinec 2008

Břehy utopie

2. prosince 2008 v 19:30 | Jull |  Friends
Břehy utopie
Sladká nepřítomnost mysli
Zůstaneme sami
a ty sama s námi

Břehy utopie boří sny
Vidím, jak se utápí
a bláto klouže
vidíš mě zlou, že?

Břehy utopie zkrápí krev
Patnáctery boty na dvou nohách
Připekly se k srdci, trosky
rostou pro rakev.

Jed

1. prosince 2008 v 21:03 | Jull |  Friends
Zůstala sedět a v šedi vlastní hrůzy jí pod prsty unikalo teplo, teplo života, který se sám ničil, vědomě se týral. Vpíjelo se do klávesnice a zas vycházelo ven aby se vypařilo. CHytala ho do dlaní, ale soustavně unikal. Co třeba vzít dvě jehly a prošít si rty? Dalo by se to namalovat v rudé a temně modré. S kapkami zeleně. V čarách, které dávají smysl až když přes slzy přestáváme správně vidět. V holých prostých spirálách ze kterých všechno vyjde takové, jaké to skutečně je, neupravené.
Kdyby nevěřila ve smysl a očistnost vlastní pravdy, dávno by to udělala. Jizvy, hluboké rány, byly by všude. Vypadala by tak, jak se cítí. Zmrzačená.
Nesnesla by sama sebe, být někým jiným, nesnesla by vlastní slova, tu hysterickou urpustnost oznámit vše, všechno očistit. Nepochopila by to.
Jí samotnou hrubost upřímnosti srážela na kolena, nechávala jí krvácet, ale pak se vždycky vynořila. S dalším šrámem a na o něco slabších nohách, ale s čistým štítem. Jedině tehdy měla pocit, že se zná. Pálilo jí to vnitřosti, ale byl to fakt.
Tak proč nemohla mlčet, když to věděla? Znala dopady vlastních vět, nevyhnutelnost poznámek, které si uvědomovala jen zpola, jed, který ztravoval. Věděla jak jim ubližuje. A přitom jí víc bolel fakt lži, pomyšlení, že milovaní se budou rovnat obelhaným.
Miluju vás. Zbožňuju vás. Jste to všechno co mám a chtěla bych být pro vás lepší. Ale můžu jenom doufat, že nepřijde den, kdy budu klečet a marně prosit, aby jste mě neopouštěli.