Leden 2009

Odrazy

28. ledna 2009 v 18:07 | Jull |  FROM THE INSIDE
Dotknutelný opar se snáší k nám a vplétá se mezi prsty, vtéká do dlaně. Živá tma se ti něžně vnutí mezi rty. Ochutnej jí. Nech jí aby tě líbala.

Sami v trávě dýchající umírajícím létem.

Uprostřed temné louky poznáš, co je to bezpečí. Když jen ležíš a dokonalost té noční průzračnosti padá ze všech stran na maličkost člověka toužícího se schoulit, schoulit k někomu, kdo nevyzradí, že brečíš jenom proto, že všechno je fajn a to blikání nad námi osvětluje indigovou hladinu nebe.

Co že je to všechno co máme? To, co nám stačí?
Nespočet lehkých doteků bříšek prstů, které prsteníček za prostředníčkem jako kroky míří přes brázdu v krku údolím pod bradou ke rtům, kde se jen na chvíli zastaví aby unavené a studené sjely do trávy. Odraz, který vidíme, když zvedneme oči k obloze, odraz dvou, nebo jen jednoho? Odraz v ametystu. To, jak se topíme ve vlastní sentimentalitě. v tom, že štěstí existuje a k tomu, aby mohlo být cítěno potřebuješ jen teplo někoho jiného, tmu, hvězdy a nebe.

Seník

28. ledna 2009 v 17:29 | Jull |  FROM THE INSIDE
Mezi prkny prosvítá žluté světlo a seno opojně voní pod nos. Sedí tiše, ani nedutá, v plicích se jí roztahuje napětí. Šestiletá holčička se skrčená schovává v seníku, venku jí hledá pár kamarádů.
"Před pikolou za pikolou." Jede jí bezděky hlavou. Sevře v bledé dlani pár stébel a zadrží dech. Venku se mihne stín, stín, jehož známé kroky dobře poznává. Nenapadlo ho podívat se dovnitř a to je dobře. Má šanci mu utéct. Chtělo by se jí nadšením výsknout, ale to všechno kolem jí umlčuje.
V seníku je mnohem větší ticho a mnohem větší teplo než venku. Nefouká tu žádný vítr a oranžové světlo se odráží v pruzích sem a tam, hází odlesky od ostří kosy opřené kus nad její hlavou.
Měla by rychle běžet ke dveřím, pak přes celou zahradu, dotknout se dveří od sklepa a zakřičet "Deset dvacet…"
Místo toho sedí prohlíží si suchou trávu,vymáčkne z jednoho stébla pár semínek a převaluje je v dlani. Sem a tam. Sem a tam… Vypadají trochu vesmírně v tom zvláštním světle.
"Leni!!!" Někdo venku volá její jméno a jeho kroky křupají na cestičce. Zní jako z velké dálky a ona tomu nevěnuje moc pozornosti. Kdoví jak dlouho už tu sedí, kdy vlastně hra skončila. "LENKO!!"
Konečně zvedá hlavu a nadpřirozená semínka napadají do nekonečné změti stébel. Ticho a přítmí seníku se rozprchne do všech stran. Za doprovodu rozčileného křiku jí velká ruka její matky táhne ven ze seníků. Sbohem koutku za sekačkou.


Moře, bože, moře.....

28. ledna 2009 v 17:28 | Jull |  Sny

Stojím v jasném světle letního slunce, které navzdory své jemně žluté barvě, nebodá, ani nepálí. Nažloutlá tráva mi sahá až do pasu, stovky metrů přede mnou maják a nikde žádné moře, nikde nic jiného, než lány, lány té trávy, kostra majáku a nebe. A pak ještě vítr, který fouká a je slaný, odhrnuje mi vlasy z obličeje a láká, vyzývá, pak začne křičet. Nepřestává dokud ho moje nohy neposlechnou. Rozběhnou se k té dřevěné věži a mě dochází , že už jsem tu byla. Že už jsem ten pocit šílené radosti, která vychází z ničeho nejednou prožila.
Sekunda, kdy otáčím stránku.
Vítr se mi zas opře do hrudníku, obtočí se mi kolem kotníků, pořád mě táhne k majáků, až mě ve vlnách lehkosti, které mě zaplavují bodne střep pochybnosti, ale nevzpírám se.
Pár ztrouchnivělých schodů- Pohled z majáku je dost neutěšený. Další a další tráva. Když se ale člověk trochu zamyslí, stane se něco nečekaného. Od obzoru se najednou začíná hrnout voda. Vlny narážejí jedna na druhou, klopýtají o vlastní hřbety a řítí se k majáku. Masa slané vody láme stéblo za stéblem, vymývá celé trsy z hrubé půdy a přináší sebou svěží vítr, štiplavou neznámou vůni a úplně jinou realitu.

Fiktivní Deník z Cest

28. ledna 2009 v 17:27 | Jull |  Odpad
Velká Británie , přístav Dover, červen 2006

Dover je Anglické přístavní město působící ryze anglickým přístavním dojmem. A aby si nepokazilo reputaci, předvedlo nám nádhernou sérii různých způsobů deště. Velmi anglického deště.
Začalo to mrholením, které nám stočilo vlasy do vlhkých kudrnek, následovaly bodavé kapičky , před kterými se nedalo schovat pod žádným deštníkem a pak se dostavila smršť, před kterou se nedalo schovat vůbec nikde. Dokonce ani v průchodech domů, protože velmi britský vítr od velmi britského moře zahnal kapky do těch všech možných i nemožných zákoutí.
Po deseti minutách jsem boj s deštěm vzdala, pokoušela se ignorovat vodu v botách, vodu v rukávech, vodu ve vlasech, vodu v uších a šla se projít po pláži.
Anglické pláže působí (jak jinak) velmi anglicky. Jsou pochmurné, melancholické, což ještě podporuje nahnědlá zkalená voda z přístavu, ale nedá se jim upřít jistá poetičnost.
Brodila jsem se v oblázcích mezi zbytky vodou nacucaných, vyplavených řas, mořská voda tak odevzdaně šplouchala o sloupy známého mola, racci se tvářili úplně nenadšeně, jako kdyby se nemohli smířit s tím, že žijí v kraji, kde neustále prší a já tam zůstala s tím mořem skoro sama. Můžu říct, že ve mě zanechalo hlubší dojem, než leckterá z úžasných anglických památek už jenom pro to, jak sympaticky se umělo tvářit přesto, že bylo studené a špinavé, zneužité hordou trajektů, které se mu dennodenně vozily po hřbetě. Jako by k těm smutným oblázkovým plážím ani nepatřilo. Bylo jako hodný starý hlídací pes, nechalo si všechno líbit a ještě se mile culilo, objímajíc svou zemi ze pěkně celou, ze všech stran.

Švédsko, červen 2005, Jižní pobřeží Baltského moře

Ťap, ťap, bosýma nohama po zpuchřelých prknech. Nad hlavou hejno bílých ptáků, za zády hejno dupajících blonďatých dětí v plavkách, kterým vůbec nevadí, že průzračná voda, která ve vlnách naráží do dřeva studí jako led. Právě jim začaly prázdniny.
Další kroky po molu až na samý konec, kde se dá posadit.
Děti cákají kolem sebe, vyplivují pěnící vodotrysky, potápějí se a několik matek na ně křičí jazykem, kterému vůbec není rozumět. Přesto se dá poznat, že chtějí, aby konečně vylezly z ledového moře. Když se jim to konečně podaří, výskající houf vyletí po starých schůdkách jako smečka psů a prchají k bílé pláži lemované neskutečně zelenými borovicemi, kde sbírají barevné osušky z písku.
Chatrné, ale stejně pořád tak obrovské molo se otřásá s každým jejich krokem. Najednou se vzedme vítr a jím následovaná vlna se roztříští přímo o tři sloupy pode mnou. Voda mi chlístne do obličeje, opravdu strašlivě studená. Ale nevadí to. Je jednoduché jí setřít dlaní, dívat se na moře, které je tak hrozně modré, tak hrozně moc modré. S domnělými odrazy křídel racků v zákrutech zpěněných vlnek. Absolutně čisté.



Místo

28. ledna 2009 v 17:22 | Jull |  FROM THE INSIDE
Až se jednou konečně někde zhmotníš, možná bych ti mohla ukázat místo tvého zrodu. Mělo by tě to zajímat. Není to jen tak obyčejné místo. Vzbuzuje totiž pocity, kterým nerozumím, kterým jsem předtím nerozuměla. A ty jsi vzešla z toho pocitu. Pak stačilo jen ho uchopit a vmáčknout někam, kde bude mít tvar. Někam dovnitř mě, kde ses mírumilovně uhnízdila.
Tam, kde ses narodila, nikdo nechodí, když nemusí. Nikdo se tam nedívá kolem sebe, nikdo tam nic nehledá. Zvláštní, že já tam našla zrovna tebe. Tak živá bytost vzešla z nicoty. Vyklouzla jsi z pomuchlaných zaprášených drnů trávy, kterou tam před lety zasadili, taková, jaká jsi a jakou mě děláš. V očích světlo z něčeho, co nikdy nesvítilo.
V den, kdy jsme se poprvé setkaly, stála jsem tam, vlastně úplně zapomenutá, sama mezi lidmi. Třeba to tak zařídila Prozřetelnost, že ses najednou objevila, abys mě zachránila před mnou samotnou. Obrovský oblouk mostu vypadal tmavý, když přes jeho hranu svítilo jemné zapadající slunce a rozhodlo se mě obejmout. V tom kontrastu se smíchaly tvoje rysy. Vlasy z betonu, přesto vlající, srdce z oceli, ale tepalo. Teplé jako vítr, který zrovna foukal. Keře o které se nikdo nestaral schovávaly víc zázraků, než jsem dokázala představit.
A od té doby jsi byla tak nějak se mnou. Se mnou i já dohromady. Čerstvě obohacená o existenci něčeho nového, jsem zkoumala to místo pečlivě hodiny a hodiny. Prohlížela si zdánlivě nicotné detaily, kamínek po kamínku, stéblo po stéblu ale hlavně celé to ošklivé staré místo dohromady.
Stromy tam stojí blízko u sebe a jen čas od času dovolí nahlédnout k nebi. Cesty vedou do neznáma a dovolují pátrat a zkoumat všechno nové, ale vždycky člověka dovedou zpátky.
V den kdy ses narodila jsme odcházely spolu, měla jsem tvůj přesný obraz v hlavě. Most se nad námi vlídně skláněl a voda pod ním plynula mnohem klidněji než předtím.
Často se tam vracím, do stínu monstrózní konstrukce, a dívám se skrze koruny vzhůru na projíždějící vlaky. Trochu se bojím tísně, co se tam na mě valí. Někdy se nadchnu vlastním melancholickým štěstím, někdy chci pohledem odehnat náhodné kolemjdoucí a nikdy už jim nedovolit vrátit se zpátky. Město ten kout svírá ve svém středu stejně jako všechny svoje katedrály, obchodní centra, starobylé památky. Drží si ho pod srdcem přísně utajené, přesto na očích.
Pokaždé jsi se mnou, objevíš se hned, jak se tam vrátím. Ale nikdy se nedíváš. Asi se ze svého domova uprostřed mé hrudi ani podívat nemůžeš. A tak vždycky smím jen pátrat pohledem po vesmírem zapomenutém parku a hledat v něm kousky tebe, vyzvídat, jaká vlastně jsi a spojovat si tě s tím vším, poznávat tě ve světle, vzduchu…
Jednou nám to místo oběma objasní, proč jsme se setkaly, stejně jako objasňuje tajemství mnohem drobnější, nikdy však méně důležitá.
Budu se těšit.


Filtr

23. ledna 2009 v 21:30 | Jull |  Friends
Potřebuju tě vyfiltrovat. Dostat tě pryč, smířit se s tvou existencí, pochopit. Nebo se snad úplně přestat snažit? Měla bych zavřít oči, prolít si hlavou horkou vodu, která tě spláchne ven? Nedovedu si představit tu bolest, nedovedu si představit, co všecho bys vzal s sebou.
Víš, jak hnusná je apatie? Nemohla jsem tě vystát tak dlouho, dokud nepřišel zlom a najednou jsi z toho otravnýho kluka byl můj kamarád a tak to je a tak to bude. A teď co s tím. Přeprogramovala jsem se, neumím to vrátit zpátky.
Víš, podívej se na to takhle. Když tě někdo má rád, prožívá tvý problémy. CHce ti pomoct, něco udělat, ne jen stát, pozorovat bolest a vědět, že se nemůže nic dělat. A já nemůžu nic dělat už jenom proto, že jsem to nejotravnější a nejzbytečnější ve tvým životě. Tohle je stupidní, ale stvořili jsme neopětované přátelství. Och, jak tragické.
Jsi PARCHANT! PARCHANT, PARCHANT, PARCHANT! Je fajn si to takhle zakřičet, jenže ještě lepší by bylo, kdybych tomu mohla věřit a s čistým srdcem o tobě prohlašovat, jakej jsi idiot. Mohla bych to udělat, dokonce se to ode mě očekává a dokonce... já to dělám! Kdybych řekla, nebo nedejbože si sama sobě přiznala, že si myslím, že seš hodnej, chytrej obětavej člověk, mohla bych se zbláznit, protože by to přeházelo všechny moje hodnotový žebříčky. Ne, nejsem proti změně, nevadí mi něco přebudovat.
Jo... A Eva je kráva. CHtěla bych jí k něčemu přivázat a nechat jí dívat se, jak seš šťastnej. Myslím, že by to pro ní byl ten nejkrutější trest, protože ona se živí tvým neštěstím.
Díváme se na tebe všichni zpoza rohu a čekáme, co se zase stane, když chceme vědět, co se děje, narazíme jenom na pevnou zeď a dál už nic, za ní něco, co snad nebudeš nikdy schopnej někomu ukázat.
Vůbec tě nechápu, mě to vadí, ty to ignoruješ, nehceš aby tě někdo znal a já nevím proč. Můj mozek funguje úplně jinak než tvůj a to je ta hlavní příčina, proč nikdy nezjištíš, co jsem tady sepsala abych si pročistila závity, abych přestala úplně pemýšlet nad něčím, nad čím přemýšlet nehci.

Měj se jak chceš.

Slunce

23. ledna 2009 v 21:13 | Jull |  Friends
Přála bych si být vaše slunce. Rozdávat světlo, rozpíjet barvy v medu, zahalit do tepla, držet vás nad vodou, projasňovat vaše sny, dávat sílu.
Je mi jen líto, že moje slunce zhasíná, že vás musím někdy sobecky vzít s sebou dolů do studena a tmy a než vás pustím, trvá to. Odpusťe mi, odpusťe. nejsem z těch, kteří dokáží vně zářit, když vnitřně hasnou. Neprominu si to, neprominu si ani to, že se snažím ospravedlnit a odtrhávám své nikdy nestvořené paprsky.
A, chtěla bych, aby se ti splnila všechna přání. P, přála bych ti aby vina neexistovala. O, chtěla bych tě zbavit toho, co tě tíží.

Přeju si, abyste byli šťastní.

Klec

14. ledna 2009 v 22:04 | Jull |  FROM THE INSIDE
ROzdrťe mě v obětí, řekněte mi že za něco stojím a pak už nebudu potřebovat vlastní identitu. Budu z těch, kteří se nechají zastřelit.
Strašně odvážná a přitom neskutečně vyděšená. Ubrečená zevnitř a smějící se z venku. Ne, děkuju. Nechci, nehci, nechci. Nechci to, co jsem ze sebe udělala, jenom pro to abych se popřela . Nehcci se nenávidět za to, že miluju, nechci si nadávat, když to jiní odmítají udělat. Vypadla jsem z hnízda a než mi narostly křídla spadla jsem do klece a tam se tak dlouho tloukla o vlastní stěny, než jsem v předsmrtných křečích přišla na kód.

Skrz hlavu

14. ledna 2009 v 21:57 | Jull |  FROM THE INSIDE
Bla bla bla, říkám věci sama sobě, přivlasťnuju si kousky vlatsního já a dochází mi, že jsou fakt moje. Stydět se za mozek? Ne, děkuju, už nechci. jen kdybych neměla pocit, že se mi dívají do hlavy. Kdybych se nemusela propadat do studu z hrůzy, že někdo přečte moje myšlenky. Nikdy víc prsyt zaryté do dlaní. Nebudu paranoidní. NEBUDU.

Vedle sebe

14. ledna 2009 v 21:40 | Jull |  FROM THE INSIDE
Ležíme vedle sebe, bez doteku, pozorujeme strop. Mluvíme. Pořád mluvíme a nechápu, že v těch nesmyslech nalézám smysl. Možná jsem ještě nedospěla k tomu, jak se smířit s faktem, že budu pořád jen tak ležet, ruce složené na břiše a mluvit, mluvit a jenom mluvit i když bych chtěla natáhnout ruku a ponořit prsty do tvých chladných vlasů. Pokusit se najít v nich realitu. Dotknutelnost. A místo toho jsem jako paralyzovaná ve svojí vlastní bezmoci.
Vedle sebe ale vzdálení. Prsty klapou o černé klávesy, jako kdyby skládaly symfonie, které nikdy neuslyšíš.
Nevím, proč mi tolik vadí pouta kolem zápěstí, když tu pořád jde jen o slova. Slova, která mi dávají pocit, že existuju.

Moje Duhy

10. ledna 2009 v 15:51 | Jull |  FROM THE INSIDE
Je tu duha. Najednou mám v sobě tolik barev a jejich pruhy se vlévají jeden do druhého tak slastně zářivé. Vznášejí se k obloze, které mě mučí svým kobaltem, až bych se mi z toho chtělo brečet jako dítěti. Z prstů mi kape dávno usazený kal, hrne se z místa, kde sídlí duše, vyráží dírou v hrudi ven, lehko steče po slunečních paprscích a padá k zemi, odkud jsem vstala.A díra chrlí špínu a nasává teplo, které se vevnitř míchá s tím málem černoty, která dnes ve mě zbyla.
Tlačí mi to slzy z očí, protože to bolí, ale ta bolest je tak opojná. Je sladká. Chutná po rtech, které se smočené v medu vystavily slunečním paprskům a nechaly se políbit. Zapadající slunce se zdá být příliš zářivé, než aby se dokázalo uložit ke spánku, opilé a hyperaktivní, podnapilé, šílené.
Bláznivě šťastné jako já. A bude to trvat. Chvíle, pro kterou považujeme život za žití. Má duha. Objímám jí a když to udělám, přestává mít barvy kýče, jen něžně zbledne a přitulí se, jako hedvábí, jako satén, kterého jsou plné náruče. Hřeje jako chodník, na kterém jsme k jaru sedávali před školou. Zteplalý jemnou sílou vstávajícího světla.
Duhy se probudily, hvězdy zas dávají dohromady souhvězdí, sametové mašle v barvě sazí se s vlněním vsákly zpět do země.
Ach můj........
já ještě dokážu milovat.