Červen 2009

Óda na ztracené dětství

30. června 2009 v 14:35 | Jull |  FROM THE INSIDE
A pak mi došlo( a to mi nikdy dojít nemělo), že na hračky už je pozdě. Tím skončilo všechno. Úplně všechno. Od toho momentu jsem se plahočila na pomezí dětskosti, která ve mě pořád žije tak děsivá a zranitelná a světem dospělých, úplně šílených lidí, kteří po mě chtěli, abych se změnila a byla rozumná.
Vždycky jsem byla rozumná. Ale jinak. Tak dětsky. Vždycky mi ty všechny věci docházely. Ale nikdy se s tím nesmířím.
Dívala jsem se na sebe do zrcadla, jednou, jednoho listopadového odpoledne a byla jsem jiná, než jsem chtěla být. Všude tak zbytečně přebytečná. Na zbytečných místech. Cítila jsem to pevně a mrazivě uprostřed hrudníku.
Přiznávám, že se na sebe často dívám do zrcadla, fascinovaná vlastní existencí. Fascinovaná, ale vyděšená. Znovu a znovu propadám hrůze z toho, že vidím to, co jsem nikdy nechtěla být, že se dívám na tělo, které mi patří a přesto není moje. Možná proto mi tak málo záleží na jeho budoucnosti.
CHtěla bych se choulit a plakat, když budu chtít. Hrát si na zahradě s povlávajícími prostěradly a bublifukem, aniž bych byla za blázna. Ječet a nechat se táhnout a nemít za sebe vůbec žádnou zodpovědnost. Proč? Protože nechci!
Jsem tak hrozně moc studená, tak strašně mrtvá, tak zbytečně zničená časem. Ženská.
Duše zkroucená do nepřirozených tvarů těla. Nezapadají do sebe, tyhle dvě části. JÁ - moje bytost, to, čím jsme ve snech, to co mě provází všude nikdy neměla vyrůst. Měla jsem zůstat maličká a hubená, bělovlasá a svobodná s teplým vzduchem v dlaních a příliš živou představivostí. Schovaná v náručích těch, kteří se mě bůhví proč vzdali.

Jako žena v těle muže, jako kdyby kočku nutili být psem. Jako je kanárek s urvanými křídly příliš málo ptákem.

Jsem dítě, ale vyrostla jsem.

3 metry krychlový

27. června 2009 v 21:49 | Jull |  FROM THE INSIDE
Potřebuju... Potřebuju... POTŘEBUJU!!!

Potřebuju rozdrtit, potřebuju zničit, zabít a zároveň probudit. Ve slastné sebedestruci, zavřená sama v sobě, zavřená s tebou ve třech metrech krychlových, v dusnu, tmě a zrychleném dechu. Mezi zdmi, které nezůstanou celé, rozdrápané krvavými rýhami, bušící do rozmlácených těl, rozkousaných rtů a slz hysterického smíchu na pokraji šílenství.

Znehybněné ruce a volná mysl, rozbité tělo v boji s celou, dokončenou podstatou. Doteď to nechápu, nechci chápat. Zažij, nebo opusť.

Nechci tisíce nesmyslných slov o ničem, nechci abyste mi něco říkali. Nechci předstíranou formu citu, když můžeme nepředstírat vzájemné násilí. Tak drž hubu, svaž mi zápěstí a vypal mi do zad znamení věčného boje.

Potřebuju.

POTŘEBUJU!