Srpen 2009

My new Jull

27. srpna 2009 v 0:02 | Jull |  Odpad


Pro S.

24. srpna 2009 v 11:46 | Jull |  Friends
Přála jsem si být pro tebe normální. Celých těch 7 dní. Přála jsem si ustrnout v adoraci sebe sama, přestat se vnímat. Tys tu byla abychom si tě všímali, ne já, ne to všechno co zažívám běžně, když tu nejsi. Měla jsem zmizet. Být pro tebe. Ale já se zas zapekla do vlastní skořápky. Asi se neumím otevírat dostatečně. Neumím to. Ponořit se do tvý hlavy, vyždímat z ní slzy, vyčistit černé části, nechat si vydesinfikovat ruce Savem a vrátit tě pak "domů" celou, neporušenou. Promiň. Jsem asi špatná.

Ne, kecám. Nejsem. Jen mě drtí vina za věci nesmyslné.

Snad jsi tu byla ráda, snad jsem chtěla abys tu byla nejradši... jako když píšeš text a rveš do něj všechno ze sebe, chceš být pochopena a zároveň něco sdělit. Vlastně bych řekla, že to nejde. nejde to udělat najednou. Výsledek je celkem dobrej, lidi pogujou, ani nemusí slyšet o čem vlastně zpíváš.... Ale nestačí to. Těm, kteří ho pak poslouchají ano, ale já nikdy, nikdy nemůžu být spokojená. Chápeš? Tak to myslím.

Mělo to být pro tebe nejlepší, ne jen dobré. Špatně já. Špatně.

Až s vrátíš, bude to dokonalé. Musí být.

Pokoj zůstal prázdný.

Vzpomínky na ohňostroje

24. srpna 2009 v 11:30 | Jull |  FROM THE INSIDE
Maminko, maminko! Zlámali mi ruce.

Sedí a pláče, to dítě, nad vlastním ponížením, nad ponížením z vlastních úst.
Sklánějící se modrovlasé stíny, konejšivé zvuky vařené kávy. Maminko!

Stočíme se do k sobě a nic nám neublíží, plyšový medvídku. Smím ti tak říkat? Nezní to divně, když opravdu medvídek jsi? Bože, je to směšné. Já jsem směšná. Sama pro sebe. Máme tolik společných přání, tolik společného.

Spirálky ve tmě, barevné, barevnější, exploze při tónech houslí, jenže všechno mi to připadá tak nějak chemické až z toho štěstí jde na mě vina. A když ustanou, musíme se zase choulit a choulit, vzpomínat na ohňostroje které nám vybuchovaly nad hlavami.

Odražené v lesklých plastových očičkách.

Jsi moje klubíčko pro koťata... sem a tam, tam a sem. Ruce zlámané, unavené prsty v dlaních ti položím do klína. Houpej, jen se houpej, má smrt bude i tvá a do té smrti budeme spolu, já v tobě, ty vě mě.


Orchestry nám budou hrát k pláči, spousta houslí, spousta leslých činelů. Lásko jediná, plyšová dokonalosti, která stejně vždycky pomine. I teplo, které jsi nikdy nevydal, jako teplo, které je mé i tvé, jako utišení, které je mé i tvé, jako krev, která už bude jenom tvá.

Opuštěnost

24. srpna 2009 v 0:40 | Jull |  FROM THE INSIDE
Nechceme být opuštění.
V opuštěnosti opouštíme racionalitu a padáme na dno vlastní práznodty. Padám tam pravidelně. V prázném domě, prázdné místnosti. Prázdný všechno. Ruce, tělo, mysl. Odrazy v zrcadle. Opustili mě, opustili nás, myšlenko v peřinkách a tak si tě chovám jako miminko, houpu tě na ruce, zahřívám tvé zkřehlé dětské ručičky. ŠŠŠŠŠ.....Bude to dobrý, už to bude dobrý...

Vraťte mi bezpečí. Hlas, který ujišťje, že strach zůstane opravdu jenom strachem. Žádný další emoce, žádný další pocity, které potměšile bubelají v zákrutech nudy.

Nemůžu spát. Nemůžu zavřít oči. Město mého podvědomí se vylidnilo, zamávala jsem jí, vyprala podušky bývalých návšetěv a propadla sama sobě, svým hrůzám, slizkým stěnám sklepa pode mnou a jeho úchylným stvůrám.

A tak se raději vážu na řádky, které přibývají i kdžy bych přes všechen stud byla mnohem raději kdybys ses mohl jen na chvíli usadit na kraj mojí postele a sledovat, jak usínám, jen abych se tolik nebála. Promiň, že si jen odvážím přát.

Už mě neopouštějte.

Pohádky na dobrou noc

14. srpna 2009 v 9:16 | Jull |  FROM THE INSIDE
Chci pohádky na dobrou noc,
Konejšit a utěšovat,
vlasy mezi rty
a terénní minimodel atomovýho výbuchu co by mi jezdil po břiše a v každým záhybu rozjíveně radostí explodoval.
vrnící excesy dětských hrůz z těl,
hlavičku panenky bez očka a s česasími vlásky,
slíznout tě z dlaně jako bys byl jenom
rozteklá zmrzlina
z obalus dědou mrázem.
Lenout si na zem,
polít se čajem a počítat fleky
rozmazané kmitáním
Uvážu si klidně mašli, budu mrkat proti světlu
chci pohádky na dobrou noc
a sny, které mě odpaní.

Slíbená

14. srpna 2009 v 8:51 | Jull |  Odpad
TMY V ŘÁDKU

Stejně tak přítelem označit bych mohlka sebe,
když přítelem tě nazvat dovolím.
A to bolí, že můžeš vlastně cokoliv,
cokoliv co i já smím,
co mi vlastní mozek přinese.
Tvoje viny ve mě
a mé viny tvé.
Milovaná obscese, nenávist a Ref.: C#
se.. nemá rádo to dítě a boří řádky.
Podobnost tak hnusonou, jak dvě kapky
v nočních slinách bouřky na skle.
Stejné, však stejně jiné,
hořce řičíc v nesouhlase,
že ze stejného nebe spadly,
stejnou cestou rychle ke kalužím, touhy zvadly.
Nazí pořád před sebou a přece jím,
do krve rozdrásané ruce, určující, co fakt je
a co jen sním.
Brutální k sobě i k sobě navzájem.
Nadšeni z vlastních nesnází,
v lehkém boji
a těžkých extázích.

Já když si všiml

8. srpna 2009 v 23:04 | Jull |  Odpad
V důsledku gravitace jsme e řítili k zemi bez padáku,
a v pohledu z mraků
nebe bylo plné růžových bonbonů marchmallows
framcouzská berle pomalu plula po dně oceánu mezi bublinami
v objetí sekund a my ?
Projdeme svět se starým rádiem na plný pecky
Poutníci se plahočí vedrem sálající cestou
Po staré silnici svištěl otřískaný cadilac

Dvorní dámy se schovávaly za vějíře
NA sad padalo oranžové světlo zapadajícího slunce

.........A byli volní


řekl publikuj. Publikuju.
Z hecu.