Říjen 2009

Jull is not cool

13. října 2009 v 20:21 | Jull |  FROM THE INSIDE
Mám odpovědi na svoje otázky. Ne na všechny, samozřejmě, nejsem blázen.
Mám ten pocit, že mi může být odpovězeno, že moje slova někam konečně padají, že nemizí někde ve vzduchu. A nezáleží mi na tom, že už mi nic jinýho nedává smysl a nic jinýho mě nebaví, nezáleží mi na ničem, kromě hloupý jiskřičky nicotný naděje kdesi támhle někde, kam se nikdy nebudu moct vyškrábat, dokud se budu plácat ve sračkách. Všechno se to tady ztratilo, jako když ubereš ve photoshopu sytost. Zatáhli jste za ten blbej posuvnej knoflík a barvy jsou v háji.
Sedím mezi tím, ve stereotypu blbosti, cigaret a kafe z kelímků, s blbě namalovanou rtěnkou a obviňuju ostatní i když nejsem o nic jiná, obviňuju sebe, že jsem tak patetická, hloupá a že pořád brečim, že jsem holka a že si nevím rady...a že se obviňuju.
Řvu si tady sama v sobě i když vím, že mě nikdo nebude poslouchat. A když bude poslouchat, vlastně to neuslyší. Je to jako číst zlatý stránky. Tolik "důležitejch" informací, ale nikdy nikoho nezajímají. Jsem přece tak veselá a oblíbená.. Ha, TYVOLE! Co to je za kecy?! Co to pořád kecáte? O vašich duších, o utrpení vašich psů, který dostali zánět do tlapičky o tom, jak dneska neměli malinovou minerálku. O čem to pořád kecám? O tom jak mi na ničem nezáleží a zároveň si hýčkám svoje pseudo-zásady. Ubohost.
Je mi to líto. Má vlastní naděje, moje vlastní štěstí mě zničilo. Já už tady nežiju.

Tatínkovi podruhé

9. října 2009 v 20:07 | Jull |  FROM THE INSIDE
VYPADNI! DĚLEJ, VYPADNI Z MÝ HLAVY!!! Říkají, že když ti odpustím, bude mi líp. Neumím to. Nebudu to umět ještě hodně dlouho. Tak vypadni. Nech mě bejt. Už nehci brečet. Nehcci už vůbec nic. Ležim tady sama v sobě, nemám důvod vylézt ven, Když si uvědomím, co vlastně chci, je mi ze svý patetičnosti blbě. Zkurvil si mi podvědomí a nejhorší na tom je, že si to uvědomuju, drhnu to, vynáším ten hnus v kýblích ven a pálím ho společně s vlastním tělem, trápím se, mučím se.... Nechávám se mučit. Ale pořád nechceš pryč.
Žiju ve světě, kterým jsi mě měl provázet dokud budeš moct. Držet mi vlasy až budu zvracet kousky svých počátečních neúspěchů . Místo toho se máčím v těch zvratkách celá. A ty ses na mě prostě vysral. Je mi z tebe blbě, je mi blbě ze sebe, že ti to pořád dokola vyčítám. Ale ono to hlodá. Pořád se to vrací.
Vypadni. Nech mě zapomenout.