Listopad 2009

Osud se neplňuje

29. listopadu 2009 v 21:45 | Jull |  Úryvky

Probudil jsem se v křesle vedle postele a necítil celou pravou nohu. Tak jsem čekal, než můj mozek vezme na vědomí, že vůbec patří k mému tělu a přeleženou končetinu oblaží bolestivým brněním, které jí vrátí funkčnost a přitom se díval, jak v rohu pokoje vesele vadne fíkus.
Spodní ret mě nepříjemně pálil. Přejel jsem si po něm špičkou jazyka. Ucítil jsem jen suchý, zvrásněný povrch kůže a nejasnou chuť zaschlé krve.
Byla neděle. Nemusel jsem nic, ale dělalo mi problémy dýchat.

Když se mi vrátil cit do nohy, vstal jsem a doklopýtal do koupelny. Cítil jsem se vratce, neschopný udržet pořádně rovnováhu. Jako kdybych v sobě měl několik promile alkoholu. Vlastně jsem si připadal úplně jako opilý, až na to, že se nedostavoval pocit bezstarostné lehkosti. Několikrát jsem si apaticky chrstnul do obličeje vodu, umyl se a několik minut tupě zíral do zrcadla na neveselý odraz svojí maličkosti , než mi vůbec došlo, že je ráno, že mám jít, obléknout se, udělat si snídani, dát jídlo kočce, zalít fíkus…. Zřítit se na zem uprostřed předsíně a brečet…
"Drž hubu." Řekl jsem svému odrazu, tomu, který mi vnucoval neustálé pocity beznaděje. Jistě byl tou negativní polovinou mě. Jenže se nějak dokázal dostat za hranice světa za zrcadlem a pronásledoval mě na každém kroku.
Bezpochyby to byl zločinec. Nemorální, hnusný…..

Taky by mi to neprošlo, kdybych zmizel za zrcadlo a otravoval někomu život. Měly by na to být zákony.
Druhý Terrence v zrcadle neodpovídal, jenom vztekle semknul rty.
"No, moc na mě nečum." Vyjel jsem na něj.
Dětinsky otevíral pusu na každé moje slovo. Obličej se mu vzdorovitě zkřivil.
"Tak si škubni." Otočil jsem se k němu zády a strčil do dveří od koupelny. Nejspíš moc prudce, protože se rozletěly a narazily klikou do zdi. Zůstala tam po ní rozbitá omítka.
"Terrenci, ty idiote!" Připlesknul jsem si ruku na čelo, nechal zeď zdí a jal se pokračovat v obvyklém ranním řádu.

Snídaně probíhala v tichu. Jedl jsem ze sáčku marchmallows a zapíjel to kávou, kouřil a pozoroval přeplněné stěny kolem sebe. Cat seděla uprostřed stolu a bezednýma očima pozorovala mou tichou zbytečnost.

Pak tu byl zvuk zvonku a já šel a otevřel.
"Ahoj." Řekla
"Ahoj." Řekl jsem.
Vešla. Usmála se na mě.

"Ahoj." řekl jsem znovu zmateně.
"Ahoj."
A rozesmála se.

Ustoupil jsem ze dveří a ona vešla.

"Jull.."

"Ano?" Pověsila kabát a odhodila si vlasy z obličeje.Na tváři se jí pořád míhal jemný úsměv.
"Řekni mi…"

Udělala krok ke mně.
"Terry,.."
Zůstala stát, mlžné čokoládové oči spojené s mými.
"A.. no?" Ve vlhkém šeru místnosti se moje prsty rozechvěly jako když udeří do trianglu.

Nemohl jsem si to nepředstavovat.

Viděl jsem to živě, jak ke mně přistupuje, pokládá mi ruce kolem krku…
"Budeš…. Budeš mi chybět." Řekl jsem.
Její obličej ztuhnul. Úsměv zmizel.
"Cože?"
Nevěděl jsem skoro nic. Dívala se, údiv v obličeji.
"Terry..ehm..Co to meleš."
"Promiň."

něco

28. listopadu 2009 v 19:17 | Jull |  Úryvky
Připadalo mi skoro nevyhnutelné ušukat se ten víkend k smrti. Dalo by se to říct i jinak, ale potřeboval jsem si to v hlavě probrat nějak tak naturalisticky. Syrově si uvědomit realitu. Nechtěl jsem říkat "milovat se", protože to nebylo ono. Při tomhle řečeném "Milování se" člověk tak nějak přemýšlí. To jsme nedělali. Nemohli jsme "Mít sex". Sex mají manželé po pětadvaceti letech vždycky ve středu v osm hodin. Další, mnohem vulgárnější výrazy pro akt zněly nechutně a když jsem si je představil v kombinaci s jejím schouleným tělem, musel jsem se stydět. "Dělat to" znělo jako od puberťáka, který se to bojí vyslovit. A tak tu zbylo sloveso šukat, kteréžto sice neznělo moc uctivě a už vůbec ne slušně, ale zato se běžně používá. Tak. Mezi lidmi. Nepřemýšleli jsme nad tím, nebyli jsme u toho nudní, ty touhy se vlastně nedaly ovládnout. A tak, řekněme si to upřímně, jsme šukali.
Buď jsme mluvili, brečeli, nebo jsme převáděli všechny ty emoce, které nešly vyjádřit jinak do tělesných aktivit. Čas ubíhal, ubíhal a ubíhal a já se nechával úplně omámit, schoval jsem se do její postele, do její náruče, pod její deku, mezi její stehna a bylo mi dobře. Bylo to perfektní, až na ty myšlenky, které se nedaly zaplašit. Ale přicházely jenom ve chvílích, kdy nás na okamžiky srovnatelné s délkou nádechu a výdechu opouštěla nezlomná fascinace jednoho druhým. Myšlenky na to, co ještě musím udělat, abych měl pokoj sám od sebe, co všechno musím napravit, co všechno přehodnotit, co zbourat a co postavit.
Pořád jsme spolu mluvili, ale nikdy ne o tom, co se stalo Anett, nikdy ne o Annie o Jane… Jen o tom, kde jsem byl, co jsem dělal, co dělala ona, kdo je Jared (za nic nemohl, ani mě neznal, ale hrozně jsem ho nenáviděl), o tom co se děje s Emou a Jacobem a jestli chci kafe nebo čaj. Žádné řešení problémů. Jen konstatace faktů, nenásilné teze, spousta dráždivých doteků a ještě víc bezhlavých polibků.
Jull vypnula mobil, já jí tvrdil, že jsem udělal to samý, jenže ve skutečností jsem vyndal baterku a spláchnul jí do záchodu. Mělo to pro mě jakousi zvláštní hodnotu. Nechtěl jsem ty dny nikdy zastavit. Nechtěl jsem, aby ten víkend skončil. Nikdy už jsem se nechtěl zaobírat ničím, co by nám přidělávalo starosti.
Potloukali jsme se po městě, hledali nová a nová zákoutí, milionkrát jsme hráli v centru města na schovávanou, ukrývali se v telefonních budkách a honili se po náměstí jako šílenci dokud nás jakýsi důchodce nepočastoval četnými nadávkami, protože jsme mu neustále schválně plašili hejno holubů, které se pokoušel protizákonně krmit. V noci jsme většinou nebyli doma, zkoumali okolí města, proplétali se loukami, které nikomu nepatřily a parodovali romantické filmy.
Namluvil jsem toho tolik. Snad jako nikdy předtím. Bylo fascinující a trochu děsivé sledovat kolik slov najednou znám a kolik dalších si jich umím vymyslet, abych jí řekl, co k ní vlastně cítím. Někdy jsem si připadal trapně mám před sebou, když jsem si uvědomit, jak moc sentimentální umím být, jak moc umím svou sentimentalitu popírat v zájmu její absolutní dokonalosti.

Pak už jen ležíš a stává se z tebe magor, čekáš na něco, co máš u sebe a štěstím z toho pocitu ti přestává logicky fungovat mozek.
Dotknutelný opar se snáší dolů a vplétá se mezi prsty, vtéká do dlaně. Živá tma se ti něžně vnutí mezi rty. Ochutnáváš jí, necháváš, aby tě líbala.
Uprostřed temné louky poznáš, co je to bezpečí. Když jen ležíš a dokonalost té noční průzračnosti padá ze všech stran na maličkost člověka toužícího se schoulit, schoulit k někomu, kdo nevyzradí, že brečíš jenom proto, že všechno je fajn a to blikání nad námi osvětluje indigovou hladinu nebe.
Co že je to všechno co máme? To, co nám stačí?
Nespočet lehkých doteků bříšek prstů, které prsteníček za prostředníčkem jako kroky míří přes brázdu v krku údolím pod bradou ke rtům, kde se jen na chvíli zastaví, aby unavené a studené sjely do trávy. Odraz, který vidíme, když zvedneme oči k obloze, odraz dvou, nebo jen jednoho? Odraz v ametystu. To, jak se topíme ve vlastním šílenství. V tom, že štěstí existuje a k tomu, aby mohlo být cítěno, potřebuju jen teplo někoho jiného, tmu, hvězdy a nebe.
Hodně jsem o ni stál. Nevěděl jsem, jak dlouho nám tohle období může vydržet, ale nemohli jsme se sebe nabažit

Lateralus....

22. listopadu 2009 v 20:40 | Jull |  Odpad
Black then white are all i see in my infancy.
Red & yellow then came to be, reaching out to me,
Lets me see.
As below, so above & beyond, i imagine.
Drawn beyond the lines of reason.
Push the envelope. watch it bend.

Over thinking, over analyzing separates the body from the mind.
Withering my intuition, missing opportunities & i must
Feed my will to feel my moment drawing way outside the lines.

Black then white are all i see in my infancy.
Red and yellow then came to be, reaching out to me,
Lets me see there is so much more &
Beckons me to look through to these infinite possibilities.
As below, so above and beyond, i imagine.
Drawn outside the lines of reason.
Push the envelope. watch it bend.

Over thinking, over analyzing separates the body from the mind.
Withering my intuition leaving opportunities behind.
Feed my will to feel this moment, urging me to cross the line.
Reaching out to embrace the random.
Reaching out to embrace whatever may come.

I embrace my desire to,
I embrace my desire to,
Feel the rhythm, to feel connected enough to step aside & weep like a widow
To feel inspired, to fathom the power, to witness the beauty,
To bathe in the fountain,
To swing on the spiral,
To swing on the spiral,
To swing on the spiral of our divinity & still be a human.

With my feet upon the ground i move myself between the sounds & open wide to suck it in.
I feel it move across my skin.
I'm reaching up & reaching out.
I'm reaching for the random or what ever will bewilder me.
What ever will bewilder me.
& following our will & wind we may just go where no one's been.
We'll ride the spiral to the end & may just go where no one's been.
Spiral out. keep going.
Spiral out. keep going.
Spiral out. keep going.
Spiral out. keep going.

Bough The Friend

14. listopadu 2009 v 12:18 | Jull |  FROM THE INSIDE
Uprostřed noční skládky klečel tvor a vydával zvuky, jako když se několik hodin staré novorozeně dusí. Dusí pláčem a už brzo se zalkne, zmodrá a pak ho bude jeho matka chovat, houpat už mrtvé. Kničivé steny rezonující v hlavě vyskakovaly z modravých rtů mezi haldy odpadků, obtáčely se kolem zrezivělých víček plechovek se zahnívajícími zbytky a škrtily stvůře malý mozeček. Jeho vlastní nenávist ho zkroutila do agonických smyček. Křeč ho donutila předklonit se a tvor dávil rudé kousky zkaženého masa mezi rozličné kousky věcí, které kdysi někdo používal. Dvě levé boty, každá jiná, prezervativ pokrytý plísní, slupky od brambor, rozbitá láhev vodky, rozkládající se mrtvolka krečka, který jistě prožil svůj krátký život v domácnosti, kde ho krmili, hladili, dopřávali mu veškerý komfort a pak ho vyhodili do popelnice i s jeho vlastními výkaly. Neveselá kombinace.

Vyzvracel, posunul se k okraji skládky. Nikdy nebyl dál, než tady, na oprýskaném železném okreji světa. Pod ním se líně pohupovaly špinavé vlny, ale nevěděl, že jsou to vlny. Šplouchy šplouch. Stočil se do klubíčka a vydal kňouravý volající zvuk. Nikdo neopověděl. Tady nikdy nikdo neopovídal. Ve dne, v noci, šplouchy šplouch. Usadil se na chladný kov, zvedl hlavičku k nebi (nevděl, že to je nebe), zavrtěl se (spíš to připomínalo tik), otevřel svá bezretá ústa a znovu zavolal. Znovu. A znovu. Prázdné místo se plnilo úpěnlivým řevem ztrělesněné ubohosti.....

Dej mi vědět až taky vyhoříš

11. listopadu 2009 v 20:42 | Jull |  FROM THE INSIDE
Dej mi vědět až taky vyhoříš. Ty, On, Oni.... Až taky přestaneš cítit, dáme si někde sraz, padneme si kolem krku a nebudeme plakat. A nebudeme rádi, že jsme se našli. Nebudeme cítiti nic než prázdno. A to není cit. Mylsím, že ani ten výbuch, co mě zabil vlastně nebolel, žádný travující plameny, žádný střepy zabodávající se do mých útrob. Zbyla mi ironie. MOžná že jí začnu používat. A pak tu bude sarkasmus a pak se stanu bezohledným cynikem. Ach, ANO! ANO! ANO!
Dej mi vědět, až taky vyhoříš. Založíme si velice dopře prosperující firmu na ničení emocí.

K

2. listopadu 2009 v 21:22 | Jull |  Friends
Leptá se mi to pod kůži, protéká mozkem a splachuje poslední kusy racionality, který jsem ještě nestihla ukřižovat a jejich mrtvoly vyplavit v zájmu blaženého snění. A zdá se to bejt nevyléčitelný, iracionálně nezničitelný. To je ta největší šílenost. Bude mi to pulzovat mezi žebry, protékat tkáněmi pořád... detox by byl bolestivej... A proto potřebuju další dávku.
Přímo do žíly. Bolest a slast. Smích a pláč.
To prokletí mi podkopává nohy a když dopadnu až na dno, rozprsknou se všude kolem jiskřičky. A vznášejí se, pramínky světla se mi obmotávají kolem zápěstí a chtějí se přitulit. I stěny jako kdyby byly měkký a .....teplý. Mluvím z cesty? Doufám, že ty bláboly budou pokračovat. Líbí se mi v nich. I když by možná nemělo. Ale to je mi jedno.
Nemám nic, jednoho dne nebudu mít ani ty svoje přítulný jiskřičky. Ale přesto.
Můžeš mít to všechno nic, co jsem.
Pokud to chceš.