Leden 2010

Kec

23. ledna 2010 v 22:02 | Jull |  Odpad
Nějak mi zas neni dobře, no. Nemůžu říct, že po zbytek času mi dobře bejvá, ale nebejvá mi aspoň špatně. Teď mi asi taky neni špatně, ale dobře? Kdy mi bylo naposled dobře, nepočítáme li momenty, kdy má člověk mezi nohama něčí ruku, nebo, cokoliv? Nebuďme pitomci, tohle není duševní stav rozsáhlejšího charakteru.
Z vlastní iniciativy jsem celej den nikam nešla. Proč? Protože tam venku nic nečeká. tady můžu aspoň sedět a stahovat píčoviny, který se mi sice potom, co si je dvakrát poslechnu přestanou líbit, ale má to nějakou momentální schopnost zaplašit pocit zbytečnosti.
Všechno je zbytečný, nikdo není věčnej, nikdo neznamenáme nic a stejně se pořád bojím co se mnou bude, přemýšlím co bylo a jak je. Měla bych s tím přestat. Hned. Ale po tý dlouhý době, během níž jsem si zvykla rýpat se ve všem, v každý svojí myšlence, každý svojí reakci, až jsem zabila vlastní spontánnost už nejde jen tak přestat.
Jsem tak trochu vyhořelá, což nic nemění na faktu, že ani ta vyhořelost nic není a nebude.


Vzpomínka, která se nikdy nestala

12. ledna 2010 v 19:45 | Jull |  FROM THE INSIDE
Houpy, hou.
Tečou mi slzy a kapou na sukýnku modrých šatů. Mám malé hnědé botky, visí mdolů ze židle, na které sedíme. Bilé pěstičky svírají látku teplou od těla, které mě ochrání, ať patří komukoliv. Velké ruce mě pevně obejmou a přitáhnou blíž. Blízko. Je mi teplo a pořád pláču.
Houpy hou.
Jsem malá holčka, jsem moc hodná malá holčička, nic jsem neudělala špatně.
Houpy, hou, jsem malá holčička a někdo mě má moc rád. Bude to dobrý, nic se nestalo. Měkká dlaň mě hladí po vlasech, vzlykám, polykám slané kapky.
Houpy, hou.
Zavři očka, osuš slzy.
Jsem hodná. Jsem moc hodná malá holčika. Není to moje vina, není to moje vina, není to moje vina, ne. Já za nic nemůžu.

Jsem moc malá na tak velký strach.



Kavárna

11. ledna 2010 v 20:17 | Jull |  Odpad
Čekám. Já
sama se sebou.
..co se chystá stát?
a jestli pozvání je něco, co můžu jen tak zmuchlat, zahodit,
hodit ti pod nohy
a pak se rozesmát,
bylo by jednodušší být děvka, abych to mohla udělat.
Děti křičí a mě bublá v nitru VZTEK
z toho řevu.
Vždyť tady měl být klid
mé myšlenky a páry z hrnku budou stoupat blouznivé.
Dokud nedorazíš
a nedorazíš mě.

Vstávat

7. ledna 2010 v 22:10 | Jull |  Odpad
"Vstávat, Leni."

První myšlenky se rozbíhají z vrátek ven, po betonovým chodníku, parkem a za žlutej plot, do vrátek, po schodech nahoru, do dveří s obrázkem jablíčka
….. Náladu mi to určitě nezvedá, ba naopak….ŠKOLKU NE…..
Vystrčím nohy z postele, chodidla na studené podlaze ztrácejí přes noc získaný teplo.
Nepůjdu tam . Zapomeň! Už nikdy mě tam nedostaneš. Žádný další učitelky, žádný divný děti, kterým teče po bradě polívka. A hlavně nechci stát u topení na hanbě, jako nedávno. Nechci ředitelku s odbarveným drdolem.
Poslala mě do koupelny. Ještě větší zima. Kartáček na zuby jezdí sem tam v mojí puse a chuť pasty vyvolává jednu černější myšlenku za druhou.
Češe mi vlasy rychlými, trochu nešetrnými pohyby.
Bačkůrky, zástěrky. Svačina, oběd. Odporná mlíková polívka. Leničko, udělej tohle, Leničko, ukliď si hračky. Lenička nechce dojíst knedlík.


Obočí mám vytažené snad až na čelo, tak pevně mi ten culík utáhla. Natahuju si kalhoty. Venku na chodbě už se to zdá být nevyhnutelný. Vycházíme z domu. Na rohu u parku je to jasný. Zase budu vřeštět. Do očí se mi derou slzy.
Topení, závěsy, polívka, topení, polívka, závěsy, postýlky, děti…..
Do schodů mě táhne. Jsem vzpurnej fakan. Výborně. VÝBORNĚ!!! Pocit zadostiučinění. Na chvilku. Jenom dokud mi není jasný, že tu skutečně budu muset zůstat.
Šok, stres. Nemělo by mě to překvapovat, je to tak přece každej den. Rámu dveří se asi držet nechci. Nebo chci? Jo. Chci. Děti vevnitř už ten vzlykot přestaly vnímat tak před půl rokem.
Mami, mami, mami, mami….
Odtrhli mě. Dveře se zavírají. Hrůza, hrůza, HRŮZA!
Udělám pár kroků do tepla prostorné místnosti. Adélka, Petra, Pavla, Michálek….. Zdeněček…
Ach, Zdeněček! Nějak to ze mě opadává. Trochu mě sice pálí oči, ale to se vstřebá. Rozběhnu se ke Zdeněčkovi a jeho stavebnici. Učitelku nevnímám, ostatní děti taky moc ne.
Ono to nakonec nebude tak strašný. Ale jedním jsem si jistá. Mlíkovou polívku jim zase budu plivat všude kolem, po obědě nezamhouřím oka, ty knedlíky taky jíst nebudu a zítra ráno mě zase budou odtrhávat od futer.

Smějeme se všichni....

3. ledna 2010 v 21:40 | Jull |  Odpad
..zatímco ona je malá, maličká, plačící kráva, co nechce nic než mít chvíli pokoj. Ou, ou, ou.. ještě delší chvíli. Na vždycky ležet v jeho posteli se zvařenýma očima. Se svou extrémně zajímavou aurou. Sexy aury slečny nesličné.
Kabát nasáklý sněhem táhne ke dnu řeky. Ještě že mám rukavice a ipod tak hezky hraje. Pod vodou.
Aaaaah... miláčku.