Únor 2010

Dnes

26. února 2010 v 17:59 | Jull |  FROM THE INSIDE
Přestala jsem psát plačícící věty
a začala plakat
do řádků
které u mě nekonejší,
jako to dělávaly kdysi,
ani ty už neumějí objímat.
Pálí mě modrá světla světa kolem
Pálí mě pátá hodina,
kdy - i když se bráním-
se vrací, - zuby, nehty, krev-
to,
co ráno začíná a nikdy nekončí,
jenom se schovává
za mrzké zmrzlé úsměvy.

Pomoc.

23. února 2010 v 19:00 | Jull |  FROM THE INSIDE
Strach, děs, já mezi tím, Strach. Bezmoc.
Nedokážu to.
Já to nezvládnu.
Co že mě to pohání? Bolest? Nebo hrůza?
Já?
Pomoc.

Tatínkovi po třetí

21. února 2010 v 13:47 | Jull |  FROM THE INSIDE
Jsme lidi.
Děláme chyby.
Tvoje chyby byly osudový pro mě, pro hodně z nás.
Jednou ti to odpustím.
Bude to dobrý, jendou to bude v pořádku.
Budu automat na dobŕou vůli, vyrovnaná bytost? Budu někdy já skutečně já?
Já budu, ty budeš.
Jsem na nějlepší cestě stát se tatínkovo holčičkou. I kdyby jenom zvnitř mojí hlavy.
Promiň, taky ti to prominu.

Utajený

16. února 2010 v 20:13 | Jull |  FROM THE INSIDE
Když na něj myslím, musím se usmívat.
Když na něj myslim, tak se v odrazu na okně autobusu objevuje plachý výraz otupělé blažnosti.
Pak, na něj myslím, když jdu po ulici, přemýšlím, co by, kdyby. Představuju si, co by řekl, pak si uvědomím, že by to neřekl, protože, jsem tak hloupá, já ho neznám.
A cítím jak znatelě rudnu a jak mě přepadá hysterie a nekonečný stud, když si představím, že by mohl nahlédnout do mých myšlenek a vidět všechny ty pitomý věci, co si sním. Pak mě dostihne přesvědčění, že to tak je a bezděky se chytám za hlavu.

Údery Srdce Oddělují Vteřiny Ponížení

Zastavím se uprostřed mostu a rvu si z krku šálu, nemůžu dýchat a chce se mi křičet a brečet nad svou trapností, lidi procházejí kolem, uvědomuju si, co dělám, uklidím se ke straně, opírám se o kamenné zábradlí, dívám se dolů do řeky, ale ty vlny nejsou vlastně vidět, přes všechny ty představy co nechci, nesmím mít.
Holčička se zmrzlinou z McDonalda prochází mi za zády, nevadí jí, že je zima a já rozepínám knoflíky košile u krku, abych tu zimu přivítala. Stydím se. Stydím se tak, jak se jen člověk může stydět.
Ale když na něj myslím, stejně se musím usmívat.