Březen 2010

dohajzlu

29. března 2010 v 21:32 | Jull |  FROM THE INSIDE
Bylo by ti z toho zle, stejně jako je zle mě, kdybys jenom tušil, jak zkurveně moc tě chci mít u sebe.
Jsem jako zfanatizovaná. Jako úplně pitomá. Nemám soudnost. Ztratila jsem i sama sebe.
Chceš upřímnost?
Ráno vstanu a první, co udělám je, že obejmu svýho plyšovýho medvěda a intenzivně chci, abys tam místo něj byl ty.
Přemýšlím, co bys řekl, i když to nemůžu ani v nemenším tušit.
Ztratila jsem rozum, přišla jsem o něj už celkem dávno. A mám strach sama ze sebe.
Nějak nejsem schopná vzít si to, co chci. Na to, abych dokázala ovládat svůj strach.

Vy intelektuálové...

24. března 2010 v 15:05 | Jull |  Odpad
... já už se můžu jenom smát vlastní podprůměrnosti... :D

Pet me, hit me

24. března 2010 v 10:45 | Jull |  Odpad
Sleeping fingers and runaways
dazed of all the nights and days
changing
And all I can say, All I can breath out
is a bored lullaby
of my Vains

simplicities of the untitleds
Love haters from heavens darkests skyes
We´re not mild
we´ve never been mild

Theories left in a backstage space
Pet me
Hit me
I´m never gonna beat it alone
Pet me
Hit me
never gonna leave


Strážmistr Bartoška - Spam starými slohy

24. března 2010 v 10:38 | Jull |  Odpad

Vdovička Víznerová byla velmi rozrušená, když si před zrcadlem česala svoje oříškové vlasy do pevných lesklých lokýnek a opatrnýma rukama je legračními pohyby zastrkovala pod malou, stejně legrační čepičku. Byla to roztomilá dáma kolem třiceti let s drobnou postavou a milým něžným úsměvem, který od smrti jejího manžela Karla nikdo neocenil. Nikdo ho od té doby totiž ani nespatřil.
Popadla rukavičky, veliký černý deštník a schoulená do svého pláště opustila ponurý opuštěný byt po manželovi. Jak spěšně procházela zmáčenými uličkami, vzrušení v jejím obličeji vystřídal obvyklý ztrápený výraz, který jako by se v bledé tváři mladé ženy už neodvratně usadil. Pospíchala, botky klapaly o zmoklý chodník a obyvatelé vyšších pater domů v ulici jí mohli z oken spatřit jen jako veliký, deštěm se lesknoucí deštník, cupitající ke kavárně U Lví Hlavy.
Chatrný zvonek na dveřích cinknul, odhodil ledovou kapku a Víznerová jemně složila deštník. Vešla do tepla a vůně kávy. Pak se usadila u stolku úplně vzadu u okna, objednala si dortík a zahleděla se upřeně ke dveřím. Od té chvíle se změnila v nehybnou sochu.
Zdálo se, že bude čekat hodiny. Z deštníku apaticky odkapávala kapka za kapkou, oříškový řez na talířku zůstával nedotčen. Vdova seděla a hleděla ke dveřím. Zmoklý zvoneček zacinkal, ve vdoviných očích se objevila jiskřička, ale zas hned zhasla, když ve dveřích poznala růžový plášť sousedky Smetáčkové.
"Je, brzo, je příliš brzo." Pokárala sama sebe v duchu. Odsunula se dál za záclonu, aby si k ní snad Smetáčková nepokusila přisednout a opět nerušeně zabodla pohled ke dveřím. Kukačkové hodiny odkukaly šestou. Vdova už téměř nedýchala, rty horečnatě pootevřené. Zvonek cinknul podruhé a vstoupil strážmistr Bartoška.
Oříškové řezy dostaly prudký zásah vidličkou, jak se jim Víznerová z ničeho nic začala zbrkle věnovat. Strážmistr odložil zmoklý svrchník a usedl na své obvyklé místo hned u dveří. Měla na něj velmi dobrý výhled.
"Ach, kéž byste jen věděl, Františku." Dívala se umíněně přes zamlžené sklo do ulice a vyčkávala, oždibujíc dortík. Zatímco si zadumaný čtyřicátník strážmistr Bartoška upravoval uniformu a strohými větami vyřizoval svou objednávku s korpulentní číšnicí v černém , vdova snila o letních dnech v parku, jen ona a její František.
Měla by pěkné bílé šaty a slunečník a procházeli by se ruku v ruce pěkně středem cestičky. Každý by jí záviděl jejího Františka, vždy tak pěkného v modré uniformě. Lidé by se usmívali a zdravili: "Rukulíbám, paní strážmistrová, dobré poledne, pane strážmistře." Ona by jim ten úsměv vracela, zavěšená do pevně držené ruky pana Bartošky, který by se tak pěkně tvářil. On se totiž umí moc pěkně tvářit. A třeba i psíčka by si mohli pořídit. Maličkého. Ne většího než pudlík.
Skousla naprázdno vidličku a duchem se vrátila do kavárny. Bartoška na druhém konci místnosti upíjel svou každodenní alžírskou kávu s výrazem bohorovné vyrovnanosti. Zvedal ruku ve stále stejném dokonalém úhlu, záda rovná, vlasy hezky přičísnuté. Vdova si opírala bradičku do dlaně a usmívala se svým něžným úsměvem, na tvářích dívčí ruměnec.
Snový František by jedl nudlovou polévku podle receptu od maminky v jejich kuchyni. Seděla by proti němu a pletla mu pěknou teplou šálu, aby v zimě nenachladl. Moc dobře ví, jak chodí s holým krkem. Přitom by mu ta jeho stařičká bytná určitě ráda nějakou upletla, kdyby jí požádal. To vyjde mnohem levněji. Ale to ne. On je vždycky takový tichý a nemluvný. Ostýchavý. Určitě se stydí. Chudáček František. Je pořád tak osamělý.
Dívala se přes místnost dobrou půl hodinu. Bartoška seděl, pil kávu, četl noviny a netušil, že v bytě zesnulého truhláře Karla Víznera má svoje místo u stolu, svoje křeslo, snad i svou stranu postele. Voda chlístala na okna, tekla ve stružkách po kočičích hlavách, když uniformovaný František Bartoška odcházel pevným krokem z kavárny U Lví hlavy.

Vytvořeno 21. května 2009

24. března 2010 v 10:37 | Jull |  FROM THE INSIDE
Probudila jsem se. Ruce mi sjížděly po těle, uchopily mě kolem pasu, zvedly do svislé polohy a tvrdě přitiskly. Trhla jsem sebou.
Jeho zrychlený dech mi zvedal hlavu nahoru a dolů. Byla jsem zmatená a rozespalá. Ticho se rozlinulo od okna k oknům jako vodorovná hladina rozechvělá mlhou ospalých očí.
"Co se děje?" Držel mě, zachumlanou v dece a drtivě tisknul k sobě. Jeho prsty vyhlížely křečovitě, jako pařáty dravce. V jeho očích byla hrůza a ta hrůza se nedívala na mě. Pohled zabodnul nikam. Jen mě držel a mlčel.

*********
nepamatuju si, co to mělo být, nalša jsem to teď v počítači
Typuju to na kousek do Indiga.

Sloh - kramářeská píseň. Aneb jak si na satanisty, zlé to lidi, pozor dáti!

24. března 2010 v 10:33 | Jull |  Básně pro www.zkurvemepoezii.cz
PÍSEŇ O DĚSIVÉM MORDU
Který se roku 2008 v Moskvě odehrál.

Křesťané všech národů,
na má slova pozor dejte!
jak došlo k velikému mordu,
bystře poslouchejte.

Nedaleko ruské Moskvy
několiko chlapců žilo,
hlásili se k satanismu,
vražditi jim bylo milo.

Proto jednoho dne k ránu,
V chatce k tomu značně vhodné,
obrátili se k Satanu,
činy chystajíce hrozné.

Ke všemu pak připraveni,
spoustu vodky sehnali,
a pak do svého stavení
houf mládeže nahnali.

Opíjejíc je zde hrubě,
dále splétali své sítě,
oběti své v noční době
dovedli do lesa hbitě.

Tam pak začla scéna hrozná.
Mnoho krve na zem steklo.
Zemřeli tu všichni chlapci,
ani devče neuteklo.

Pobodáni, zkrvaveni,
leží, v obličejích mdlí.
Šest set šedesát šest ran
v jejich tělech krutě dlí.

Když utichly všechny hlasy,
Ivana, Jeleny, Voloďi i Saši
Nervali si oni vlasy.
Udělali si z nich kaši!

Lidé dobří, nevařte se.
Nepojídejte své brachy.
Radši k Bohu obraťte se,
ten vás spasí, žádné strachy!

Psáno kdysi dávno - Úvod pro Aidrien.

24. března 2010 v 10:31 | Jull |  Odpad
Narodil jsem se uprostřed třeskuté zimy do chalupy uprostřed lesů. Moje matka, něžná bytost s úctyhodným citem pro všechno, co dělala, mi dala podobně něžné jméno : Laise - tedy zářivý. Později, když jsem se jí ptal, proč se tak rozhodla, řekla mi, že tu zimu byla neobvyklá tma. Žili s otcem v neustálém strachu, že sníh zavalí jedinou cestu k nedaleké obydlené osadě a oni zůstanou bez prostředků v zimě a tmě toho podivného ročního období. Má těhotná matka často propadala zoufalství. Když jsem se pak narodil, zdravý, velký a plný života a ona se na mě poprvé podívala, viděla ve mně světlo. Jediné světlo v té ukrutné zimě.
Byl jsem velmi šťastné dítě. V opuštěné chalupě daleko od lidí sice nebylo s kým si hrát, ale vystačil jsem si sám. Měl jsem, troufám si tvrdit, že stále mám, velmi živou fantazii. Lesy, potoky a palouky byly pro mě jako království. V mých světech žily lesní víly, přívětiví skřítkové, pavouci tkali své sítě protkané drahokamy a já to všechno zkoumal s blaženou radostí z objevování, kterou může zažít jen dítě, nebo člověk dospělý, který ještě nezanevřel na záhady. Sedával jsem hodiny a hodiny na břehu řeky, hrál si s koníčky, které mi vyřezal otec, zručný řezbář a broukal si stovky písní, které mě učila matka, když jsme spolu chodili na borůvky, na houby, nebo spolu vařili a čekali, než se otec vrátí z města, kde prodával svoje dřevěná díla. Po večerech mě otec učil hrát na loutnu. Miloval jsem to. Miloval jsem hudbu.
Toulala jsem se lesy s loutnou celé hodiny a hodiny.

Denně

23. března 2010 v 19:40 | Jull |  FROM THE INSIDE
Jediná slova : Už nechci
nechci, nádech, nechci.
Vřeštím plíce ven, zvracím ledové kostky.
Studené čtverce dlaždic, za mnou teče voda. Voda je zelená, voda je shnilá krev a ve vaně se mísí s tichem.
Budoucnost? Smrt. Budoucnost? Všudypřítomná.
Řezavé přítulné křepčení.
Otrávily mě zábrany.
Odtrhli mi křídla, vyrvali střeva a vnich teď, jako v bludišti, plazím se k hladině, po podlaze.
Tak, a prsty do krku, srdce do svěráku. Hrůzu do duše...
A vpřed.
Připravit, pozor, mor.

(ne)

22. března 2010 v 17:47 | Jull |  FROM THE INSIDE
Existuje strach, který nelze popsat slovy.

Tak proto tu nejsou.

Bouřka

21. března 2010 v 16:26 | Jull |  Odpad
Ležím nahá uprostřed silnice, padá na mě voda. Prší. Bouřka ovládla nebe chirurgickou šedí. Sem a tam, projíždějí auta, kola mi procházejí hlavou, rukama, břichem. Nezanechávají stopy, neodhodí mě stranou, nejsem zraněná. Jen mokrá a prokřehlá. Nemůžu se hýbat, tělo vypovědělo službu. Slyším spoustu překrávajících se tlumených zvuků, které, jako lehký šum křídel, naléhají na mokré uši a plavou směrem k bubínku kde zabublají a pak bublina praskne. Pod zády mi protéká voda, zachytává se mi kolem ramen a jako po okapu sjíždí po paži až k prstům, kde se jako lepkavý gel rozplizne kolem prstů.
Rozhozené ruce cítí povrch asfaltu uhlazeného těžkými stroji, citlivá kůže svědí. Nemůžu odejít i když bych tolik chtěla. Automobily dál projíždějí, řidiči mě nevidí. Lidé na zastáívkách tramvají nemají potřebu se dívat.



Polibky mucholapky

21. března 2010 v 15:19 | Jull |  FROM THE INSIDE
Tělo k tělu nás poskládali, já jsem tu skládanku sama vysypala na linoleum, já si začala.
Budeme hrát hru. Hru na bázeň a na ostych.
Tělo k tělu, dech k dechu, chtěla bych se ti zpovídat.
Olíznout svou hrůzu mě nutíš tím, jak jsi,
jak tu stojíš. Jenom tím, že jsi.
Jak moc lze cítit teplo těla,na sáhy, metry daleko, jak moc se teplo přiblíží když -na- kloníš-se, jak moc mám strahc že vzplaneme tu oba na popel když na-klo-níš.... se.
Bílý lem tvé kůže je lákadlo.
Mucholapka na Leničky.

Už nemám rozum, opilí ho nemají.
Jako skládadanka jsme v sobě zakleslí
Hladí po vlasech, hladí.
Rozteklá zmrzlina teče ti po krku ve sladkáých vlnách.
A já jí slížu i když tam nikdy nebyla, to vlké teplo plné slz a slin.
Místo chuti vanilky tak chutnáš ty.

Jsi to nejhořlavější co znám.

Kdy jsou nejkrásnější? (Inspirace od Davida ;) )

21. března 2010 v 10:25 | Jull |  Odpad
1) Když se ráno probudí.

2) Když nás ignorují.

3)Když je v létě po ránu zima a oni, jenom v mikině, nesou ve zkřehlých prstech kelímek s kávou.

4)Když spí a vypadají nevinně, i když nejsou.

5)Když padají ze skateboardu.

6)Když snídají marchemelows a cigaretu.

7)Když jsou hubení a cpou se nepředstavitelbým množstvím jídla a pořád nemají dost.

8)Když nám přinesou ukázat novýho tamagočiho.

9)Když se s náma hádají.

10)Když je milujeme

********************

www.october-rain.blog.cz

Doma

18. března 2010 v 17:23 | Jull |  FROM THE INSIDE
Bojím se západu slunce. To je doba, kdy přicházím domů a žluté světlo utíkajícího slunce ozařuje skrz listí stromu klíčovou dírku. Pak vejdu dovnitř, zuju si boty, nechám část špíny za dveřmi a ty se s klapnutím dovřou. Venku za oknem projede tramvaj, odveze várku lidí, stojím proti zrcadlu. Odraz v něm se usměje a říká "Vítej doma."
A pak je ticho. Ticho, zima a prázdno.
Svlékám se, odkládám kabát. Hlad mě dotáhne k ledniče, která něžně šumí a vrčí, uvnitř není nic. Jen kečup, sklenice s okurkami a zbytek okoralého sýru. Na stole leží hrnek s vystydlým čajem od snídaně. Všechno tu připomíná fakt, že tu od rána nikdo nebyl, nikdo se nezastavil aby zvedl papír, co spadl z ledničky, nikdo neustlal postel. Polívá mě zima, nohy bez ponožek na studenených dlaždicch nejsou ta příčina.
Když si pustím rádio, hlasy se rozezní kuchyní, ale nemluví na mě a tak mi prst automaticky zas sjede po knoflíku a zůstávám tu jenom s ledničkou. Tramvaj odveze další lidi a s hučením zmizí za rámem okna.
Světlo je oranžové, sedím na židli, nohy vytažené na sedátko, držím zkřehlé prsty v dlaních, bradu opřenou o kolena. Touha po teple a vřelosti kňourá jako nemluvně v postýlce, vzdychá jako milenka ,láká k sobě hebké náruče, toužebné polibky.
Otevřená tlama myčky na nádobí vyplazuje špínu a zbytky jídla, kaktusy na okně suše mlčí, jako by to ani nebyly rostliny. Vypadají jako sbírka nerostů. Trpce chladní.
Kroky mé sestry a cinkání klíčů v zámku přeruší ledničkový ambient.
"Ahoj."
"AHoj"
"Už je tu máma?"
"Ne, není. Máš hlad?"
"Hm, ani ne."
A od vedle se začnou ozývat zvuky televize. Zvednu se, zavřu myčku, uklidím hrnek, odejdu do pokoje. Tramvaj mi zmizí z dohledu a známe uuuuuuuš se pomalu vzdaluje. A světlo červená, oranžoví, auta projíždějí jedno za druhým, do domovů, za přáteli, za prací. Kolem mě, beze mě.
Pak stojím v dětském pokoji, skříň je otevřená a oblečení vypadává na zem. Kopnu špičkou nohy do dveří a skryju, co nechci vidět.
Padám do náruče rozestlané postele, přitáhnu si medvídka, povídám mu, že je mi zima. Povídá mi, hlasem, který jsem nikdy neslyšela, že jsem jeho jediná, jediná, malá, tisknu se k plyši, šeptám jí vlhká slova, on mě objímá, postel mě schovala. Pluju na ní podlahou někam jinam, světlo je oranžové, slunce odchází, tramvaje odjíždí.
Jsem doma.

Před koncem

16. března 2010 v 22:06 | Jull |  Úryvky

Měla jsem z toho cizího člověka na druhé straně strach. Opírala jsem se o dveře do kterých kopal.
Třásla jsem se, dveře se třásly.
"OTEVŘI! OTEVŘI TY ZKURVENÝ DVEŘE!" Řval.
Na mé straně nebylo kam jít a za dveřmi se ozývalo sténání křečovité agonie. Rozevřenou dlaní zoufale bušil do pevného dřeva. "PROSÍM…. Prosím!" To delirium v jeho hlase kroutilo můj žaludek do bolestivých pozic.
"OTEVŘI!" Otevřela jsem a křeč na chvíli opadla.
Vpadnul dovnitř. V jeho očích bylo něco maniakálního. Nohy mě automaticky pozpátku nesly k nejvzdálenější stěně.
Neměla jsem ho sem pouštět. Ale jak dlouho by ty dveře ještě vydržely i kdybych to neudělala? Tomu, co měl ve výrazu se nedalo dlouho stát v cestě. Nebylo mi vůbec jasné, co se děje. Ale tohle nebyl Terry.
V očích měl něco zvířecího. Zlého. Něčeho, co k němu nepatřilo. Něco, co muselo pocházet z utrpení, jehož síla mi pořád zůstávala utajená.
Mířil přímo ke mně a já začala křičet. Ze rtů se mi dral výkřik hrůzy, který se nesl jinak prázdnou, tichou místností. Narazila jsem zády do zdi.
"Cos mi to udělala?" Byl udýchaný a slova vyznívala syčivě a nepřirozeně. Nevěděla jsem, co po mě chce. Jediné po čem jsem toužila bylo utéct někam hodně daleko od koncentrované zuřivě ubohé prázdnoty v jeho očích. Indigo tmavlo a oceán hrůzy se prohluboval. "TAK MI PROBOHA ODPOVĚZ!" Vrhnul se ke mně, hrubě mě chytil za pas a padajíc k zemi na kolena mě strhnul s sebou.
Pokoušela jsem se vymanit. Zbytečně. Držel mě v drtivém stisku náhlé nenávisti. Pevné, náhle příliš neznámé a v tu chvíli zvráceně přitažlivé tělo mě tlačilo k zemi.
"Já tě nenávidím. NENÁVIDIM TĚ TY DĚVKO!" Řval bezhlavě a cloumal se mnou silou, která nemohla mít lidský původ. Nestíhala jsem cítit nic jiného, než jeho zoufalství. Jeho naprosto šílené, vyšinuté zoufalství, které mi zmáčelo oči a pak i tváře oslepujícím horkým roztokem štípavé soli. Kryla jsem si hlavu rukama, něčím co bylo příliš křehké, než aby to mohlo vzdorovat jeho bezmezné nepříčetnosti. Nic už neexistovalo. Konec všeho mě dostihnul uprostřed nesmyslného štěstí.
Můj Terry. Moje někdejší opora. Co zbylo? Troska. Nic než ohořelá troska, která se teď nade mnou skláněla a z jejích ztuhlých úst zněla slova odporu.
"Zabila jsi mě. Tys mě zabila!" Řval dál. Ramena i týl hlavy se mi otloukaly o zem. Zabila…. To já měla pocit, že tu umřu. Že mě zničí. A mezi rozmazanými útržky okolní reality jsem cítila, že už to vlastně udělal.
"Terry." Zaskučela jsem. Hrůza mě nutila dívat se na něj s jakousi zvrhlou fascinací.
"NEŘÍKEJ TO JMÉNO, SLYŠÍŠ?! UŽ NIKDY NEŘÍKEJ MÝ JMÉNO!" Objal si hlavu rukama aby mě neslyšel. Nedávalo to smysl.
Zmítal se v agonii, kterou jsem neměla šanci pochopit. V bolesti, kterou neomylně den co den produkovaly potutelné zákruty jeho mozku.
"Terry!" Při pohledu na jeho výraz na tu bídu, sténající v otroctví sebe sama jsem ho chtěla utěšit.
Že se z něj najednou stal můj nepřítel jsem tak úplně nedokázala pochopit ani v momentě, kdy mě do tváře zasáhla jeho suchá, drsná dlaň. Na moment jsem vypnula a když jsem se o polovinu sekundy později vynořila z černi, mlátil mě. Dopady rukou na mém těle neměly žádnou příchuť. Nebolely, ani mě neponižovaly. Jen automaticky dorážely na kůži aby jí zanechaly štípavě nijakou.
"NEŘÍKEJ - TO - JMÉNO!" Úpornost těch ran se zvyšovala s každým vyřčeným slovem.
Dívala jsem se na něj skrz mlžný opar, křičela, když ne bolestí, tak úpornou nechápavostí, která mi rvala vnitřnosti na krvácející cáry a chtěla se ho dotknout. Zjistit, jestli je skutečný. Ale ruce nechtěly splnit moje rozkazy.
Ležela jsem nehnutě na zemi.
Terryho ramen se pak zmocnily něčí ruce a rány přestaly. Byli dva, jeden tmavovlasý, druhý bledý a hubený. Tlačili křečovité tělo vší silou k podlaze. Mark mu klečel na nohou, Jacob na rukou. Úchylná, nenormální síla, kterou najednou měl, nešla zkrotit do chvíle, než mu Jacob zasadil ránu pěstí. Až pak sebou přestal házet.
Přetočila jsem se na břicho a z nosu mi začala stékat krev. Nic mě nebolelo. Bylo ticho. Bílé ticho kapek krve.

tři tečky

16. března 2010 v 13:03 | Jull |  Deviace, idiocie, utopie
****************
autor:tady

Ze tmy a světla do tmy a tmy

15. března 2010 v 12:54 | Jull |  FROM THE INSIDE
On býval člověk, který se uměl smát. Smál se stejně přirozeně, jako dýchal. Byla jsem malá holčička a dívala jsem se, jak se jeho světlé vlasy lesknou v letním slunci, měly stejnou barvu jako moje. Byl to můj bratr. Seděli jsme na mramorových schodech. Vyměňoval baterky v autíčku na ovládání, já pohybovala hlavou sem a tam a slunce, shované za plaňkami plotu mizelo a zase se skrývalo. Pak jsme šli do kuchyně, pes Čert běžel za námi, zalezl pod lavici na svoje místo, já zmuchlala ubrus a pak ho ještě polila kolou. Jako vždycky. Babička nadávala, on se smál, já se taky smála, pak jsme v záchvatu veselí utíkali ven.
Pouštěli jsme draka, světlo bylo oranžové, igelitový orel na konci sebou trhal, jako by nám chtěl uletět. Nutila jsem ho aby se rozběhnul přes louku plnou usychající trávy. Posílali jsme nahoru psaníčka z listí.
Jeli jsme na motorce, držela jsem se ho kolem pasu a bála jsem se, křičela a zároveň se smála, tahala za drát od plynu, který trčel z řidítek a zvyšovala rychlost. Po pravé straně tmavě zelený les, na levo louka a veliké modré nebe. Pod koly se míhala zem, která jako by vůbec neměla pevnou konzistenci, letěli jsme nad ní, já a můj velkej brácha.
Měla jsem bilé tričko, a maskáčový kalhoty, na nich skvrny od hlíny, plazila jsem se na zahradě mezi keři, schovaná. Pak vyrazíš zpoza rohu, rychle ke dveřím od sklepa.. "Deset dvacet..." Vítězství.
A mezi tím vším jsou momenty ve tmě, kdy ty jsi nebyl strejda, ani brácha, já ani neteř ani ségra. Já byla pokus a tys byl vědec. Já byla holka, ty jsi byl kluk. Já byla zpovědnice a ty hříšník.
Teď už pořád jenom prohráváme. Já si to pamatuju, všechno si pamatuju. A naše totožné oči, naše totožné vlasy, gesta, ten smích. Můj i tvůj smích bude jednou šílený.

Hloupá

15. března 2010 v 11:40 | Jull |  Friends
Svět, zdá se, má mnoho míst, ale to svoje jsem nenašla.
A tak si ho každý večer představuju, představuju si ho u tebe, utíkám sama za sebou do tvého objetí, v tom objetí stávám se obětí a říkám ti "Mám tě ráda." Ty mlčíš, protože víš a já taky vím.
Stačí zavřít oči a zas můžu být s tebou.

Od Leničky

13. března 2010 v 19:59 | Jull |  FROM THE INSIDE
Tati, tati, já mám strach! Podej mi ruku, nech mě obtočit dlaň kolem tvých dvou prstů.
Maminko, sedni si ke mě, pohlaď mě po vlasech, vyprávěj mi pohádku o tom, jak se zahánějí zlí duchové zpod postelí. Přikryj mě až po bradu a nech dveře na škvírku, aby tu nebyla taková tma. Tma je zlá. Žijí v ní netopýři a ti se mi zaplétají do vlasů, když se nedíváte. A tmavě zelené hubené příšery s dlouhými studenými prsty. Ale světlo je vždycky zaplaší, ať jsou jakkoliv děsivé.
Tatínku, na jaře jsme spolu chodívali domů ze školky, nosil jsi mi křupavé tyčinky, pamatuju si jejich chuť i to, jak hrubá byla ta ruka, které jsem se držela. Byla jsem pyšná, jak hezký je můj tatínek. A teď mívám strach s tebou promluvit.
Maminko, hrávaly jsme spolu na tvojí kytaru a já jsem zpívala. O zvířátkách, o tobě, o tátovi. Vzpomínám si na to, jak krásné a štíhlé byly tvé prsty na strunách, jak lesklé byly tvé vlasy. Ty samé vídám, když se dívám do zrcadla. Jako by teď rámovaly můj obličej místo tvého. Ani ty prsty nejsou jako bývaly, když tisknou hrnek s čajem. Suché, bez života, bez snubního prstenu. Už nechtějí konejšit malou Leničku.

O kamarádovi

13. března 2010 v 19:38 | Jull |  FROM THE INSIDE
Já mám kamaráda. A ten mě má rád. Chodíme spolu na procházku, kolem řeky, povídáme si a kamarád mi vypráví veselé historky. Moc se spolu nasmějeme. Je veselý, milý a hezky se usmívá. Mám ráda svého kamaráda.
Někdy, když je mi smutno, přestaneme být jenom kamarádi, to se pak vedeme za ruce a slunce prosvítající mezi topoly se zdá být velmi krásné. Svítí zářivě a jasně, prosvětluje mi vlasy až se lesknou jako zlato. Naklání se a líbá mě do těch zlatých vlasů, dokud se nezačnu červenat. To se pak směje a já se taky usmívám.
Je hezké mít kamarády. Protože člověk pak není nikdy sám, vždycky se najde někdo, kdo se bude smát, až slunce zase bude dělat z vlasů pramínky zlata, někdo kdo vždycky zahřeje moje ruce ve svých.

VÝPRODEJ

7. března 2010 v 20:35 | Jull |  FROM THE INSIDE
Mokré chodníky se lesknou ledem. Ostrůvky zamrzlého sněhu se plazí z trávníku na beton, kde tuhnou do ostrých trnů, které se rozmazávají před očima, tečou znich slzy. Modré slunce pálí moc zářivě. Ale všechno zůstává šedé.
Dávat indigové myšlenky mrtvým stromům v mrtvém městě byla chyba, kterou nelze napravit. Z šedosti barvy už nevyždímám. Co jsem dala, nikdy se mi nevrátí. Tak jako mrtvým se už do bledých obličejů nevrátí život. To, co beru nazpět mi nestačí.
Prodávám se na rozích, splývám se stěnami, oblékám se do jejich barev. Jsem šedá. Ne černá, ne bílá. Ani pláč, ani smích. Ani láska ani nenávist.
To, jak mě nazývají nepatří k mému tělu. Zavrhla jsem duši, zničila sebe, když jsem se jim odevzdala, dovolila, aby mě použili.
Asi jsem bývala někdo. Teď si nepamatuju svoje jméno.
Jsem částí tebou, částí jí, trochu jím. Držím se vás. Není žádné já.
Modré slunce na mě svítí. Zase pláču šedé slzy. Křičím a tvář se usmívá. Líbám a rty odumírají.
Vlaky pod mnou odjíždějí. Mají víc významu, než to, co kdysy bývalo já.
Zamávám jim. Snad je to mrazem, snad ledovým větrem, ruku poyhbující se vzduchem necítím.