Duben 2010

Nazdar, krásný světe.

26. dubna 2010 v 19:09 | Jull |  FROM THE INSIDE
Je mi líto, já mám pocit, že musím odejít.
Uprostřed všeho, toho všeho co jsem si stihla vybojovat a všeho, ve všech těch hromadách bojů, který jsem prohrála. Nebylo by lepší prostě jít, nechat všechno za sebou a nechtít nic? Nechtít nic víc? Pořád se za něčím ženu a jediný, co mi to přináší je bolest, strašná, strašlivá nekončící bolest, která se zdá být ještě silnější, ještě nesnesitelnější, když si uvědomím, jak nesmyslný je moje chování. Jak zbytečně se trápím. Mučím se a pláču, nemám chuť překonávat žádný další překážky, nemám sílu zvednout se. A konečně, nemám sílu ani dokopat se k vlastnímu konci.
Moc si přeju, abych, až umřu, zmizela. Nechci žádný nebe, nechci reinkarnaci, nechci vůbec nic. Toužím po absolutním konci vlastního vědomí. A peklo? Co může být horší, než se navždycky bez těla vznášet v nekonečnu, bez cíle, bez smyslu? jestli je bůh, za tahle slova mě jednoho dne bude soudit. Rozsudek? Nekonečná bolest?Nekonečné nic.
Šílenství, ve kterém si připadám být mě mlátí, kope do mě. Jsem svázaná vlastními střevy a řvu, zalykám se vlastními slinami a hlenem,zatímco mozek jenom tiše bzučí a udává příkazy. Sevřít. Drtit. Měj strach, ty děvko, DĚVKO! Měj strach. Za nic nestojíš. Nikdy nebudeš dost dobrá, Zůstaneš ničím, budeš Nic kterým si svět utírá prdel.  Neuvědomuje si, ta hromada slizu v mý lebce, že se řítí do záhuby. Nechápe, že je to sebedestrukce. Jenom nechává chápat všechno, nechává mě, abych se analyzovala, abych si vymýšlela, jak z toho ven. I když nemůžu. A to, že nemůžu, taky vím.

Víš, ty, náhodný čtenáři, co je to bolest? Ne, ..vlastně ne "bolest". Tohle, co mě zevnitř rozkousává na cucky je celej soubor bolestí. Kompletní sada hysterie, neovladatelný hrůzy, kterej jsem si nějak vypěstovala.

Je mi osmnáct let. Jsem prázdná a nemám žádný cíl. Jsem zmlácená, znásilněná a podvedená. A díky bohu, pořád mi pomáhá trochu se vypsat.

O těle a tak dál

25. dubna 2010 v 22:12 | Jull |  FROM THE INSIDE
Někdy, když se postavím před zrcadlo a všechno na mě je buď moc a nebo málo, potřebuju, aby se někdo postavil vedle mě a řekl: "Myslím, že jsi fakt hezká." A myslel to vážně. Nevím tak úplně proč, možná proto, že sama nemám tolik sebereflexe, abych sama sebe přesvědčila o kladech i záporech, možná je to tím, že si vnitřně připadám být jiná, než jsme zvenčí. Díky bože (bohové, prozřetelnosti, jahve, nikdo), že ta nejhorší doba už je za mnou, že dokážu existovat bez neustálých výčitek svědomí, bez neustálé nenávisti k vlastnímu tělu, že jsem schopná sníst něco, aniž bych se pak na sebe dívala a nenáviděla a nenáviděla a celou tou nenávistí ospravedlňovala všechnu svou hrůzu z dospělosti, oblosti a zakřivenosti a naopak dětskosti, nevinnosti, ze všeho, co mi příroda dala. Ano myslím, že jsem si za to vždycky mohla sama, když jsem poslouchala všechny ty, pro který jsem nebyla "dost" a nebo "moc" a nebo "málo", že jsem byla natolik otevřená k názorům ostatních, že mi došlo příliš pozdě, že nikdy nebudu dobrá pro všechny.
Je mi líto, že pořád cítím touhu být pro všechny dobrá, mrzí mě, když někoho zklamu a je jedno, jestli mi na něm záleží a nebo ne. V honu za vlastní identitou se mi pořád ještě nedostalo dostatečně sil, které bych potřebovala, abych se na sebe dokázala podívat a smířit se. Bude to lepší, bude to lepší.
Musím si opakovat, že to je dobrý, že mohlo být hůř. Že mám i lepší věci k nabídnutí než hezkej obličej, že, když mám být upřímná, mám doufám v pohledu pořád to něco, čeho si sama na sobě vážím, že jsem nestihla vyhasnout, že mám oči, ve kterých se dá něco najít, že mám vlasy, kterých se bude rád dotýkat, že se umím usmát. Musím sama pro sebe vědět, že je na mě něco, co je správně.

Titulky článků mě otravujou.

22. dubna 2010 v 20:02 | Jull |  FROM THE INSIDE
Došla jsem právě do fáze, kdy se pitomě usmívám pokaždý, když na něj myslím, zastavuju se zmateně přímo před zavírajícíma se dveřma autobusu, do kterýho jsem právě měla v úmyslu nastoupit a naopak zapomínám vystupovat ven, rudnu při tom v obličeji a  připadám si, jako když mi bylo 13, když jsem byla prvně zamilovaná holčička. Nic se od tý doby nezměnilo. Na tom pocitu se nikdy nic nezmění.
V zájmu zachování posledních zbytků své hrdosti doufám, že se, dokud mu to nebudu schopná říct, nedozví, jakým způsobem jsem se na něj dívala, když jsem se ráno probudila a on vedle mě spal, protože ten výraz, ať už byl jakýkoliv...Pravděpodobně by mě vyděsil. Ale mě přece děsí všechno, to víte, to ví každý, kdo tu někdy něco přečetl. Musím se smát sama sobě, když pomyslím, jak moc se bojím udělat něco špatně, cokoliv,přitom ho tajně líbám pokaždé, když se na mě podívá a byla bych to udělala, kdyby mě něco nedrželo.
Už někdo někdy napsal ódu na cestu pootevřených rtů po krku? Od ušního lalůčku ke klíční kosti? Ne? Proč to neudělám já. Dokud jsem neztratila iluze.
Podívám se na něj a nevidím barvu jeho očí, nevidím nic z těla, vidím jenom JEHO a všechno, co je JÁ ho drží a je s ním, je s ním, je s ním. A já už jenom sentimentálně kecám, že jo? A zase se u toho usmívám.
Jsou chvíle, který za to stojí. jako třeba když spal, slunce skrz závěs dopadalo na jeho záda a já tu bledou křivku pozorovala tak dlouho, dokud mi prsty samy nesklouzly přes jeho nahou, měkkce vystupující lopatku, (Popisuju se zalíbením jeho záda? Bože.) ke krku a zpátky... pořád spal, chtěla jsem ho obejmout, tisknout ho k sobě a nechat si to vrátit.
Dívala jsem se na něj dlouho. Bývalé, šílené věci, o kterých už vím moc, než abych je brala příliš vážně, ve mě řvaly ať utíkám, než mě tohle všechno, než mě to, že si dovolím ukájet se jediným pohledem, zmlátí.
No a co? Tak budu zmlácená. 

Takové to bylo

20. dubna 2010 v 18:54 | Jull |  FROM THE INSIDE
Něco vám povím.
Rozkousaná jsem se roztékala po posteli,v hlavě žiletky, jeho ruce byly žiletky. Mezi nohama žiletky.
Tělo, těla, naše. Jeho. Jsem mrtvá, ať jsem mrtvá.
Jediná myšlenka? Já zvracím. 
Proudy zvratek šplíchají na podlahu, kaluže krve vytékají z útrob a vřískot, který jsem nevydala se zasekl v hrdle, kňourání, vztek. A další zvratky, zvratky, rozkousané ztrávené zbytky dnešní večeře.
Takové to bylo. Plné špíny zvratek, dětství a napínání na skřipec. Přesně takové to bylo a už to vždycky bude takové.

Chtěla jsem to dopsat, pořádně, ale technika je zmrd.

18. dubna 2010 v 22:34 | Jull |  FROM THE INSIDE
Vskutku, fascinující, jak štěstí dokáže člověka, který netouží po ničem jiným než netoužit po ničem, ničím nebýt a nechtít, nakopat do zadku a přinést mu v minutě paniku, takovou paniku a úzkost, jakou v život ještě nezažil.
Je to jako když někdo skáče rozpálenej sluncem z můstku do vody. Z velký vejšky. A potopí se hodně hluboko. V chladu a hrůze pak dlouhý sekundy jenom čeká, že se bude potápět hlouběji a hlouběji, dokud nedopadne na úplný dno. A bude už moc vyčerpanej na to, aby se od něj moh odrazit. A nebo taky... to dno už tam dávno nemusí bejt.
Tak nějak se cítím, když opouštím svojí jedinou jistotu, jistotu absolutní nejistoty, svět, kterej sis kolem tý nejistoty, pravděpodobně nevědomky, vytvořil. Zdá se mi, že by se mi líbilo do něj patřit. Pokud jde do nejistoty patřit. Patřit do ničeho. To nejde. Patřit, toto se nelíbí.
Vždycky když odcházím, třeba když vlezu do tramvaje, chvíli si vystačím s myšlenkama na to, co se v uplynulejch minutách a hodinách stalo ale pak, když překročím jistou hranici, za kterou už přítomnost toho všeho není znatelná a i když se pokouším zabavit něčím všedním, sama ta všednost mě tak vyděsí, tolik kontrastuje s představou něčeho, co se mi líbilo, co mě po dlouhý době bylo schopný alespoň minimálně uspokojit, že si připadám jako by mě přímo na ulici někdo kopnul do břicha a já upadla na chodník. A pak jenom ležím na zemi, kňučím, protže se na víc nezmůžu a ty davy, co se potloukají kolem mě nic  toho neslyší.
.....
Věděla jsem nakonec přesně, co říct. A taky jsem to napsala. Ale pak to okno najenou bliklo a všechno to bylo v hajzlu.
Jenom už teď vím, že jsem chtěla říct, že až zejtra zase vstanu do světa, kterej na mě sere, kterej sere na všechno, světa, kterýmu říkáme náš svět jenom proto, že máme dojem, že se musíme někam vracet , až budu mít zase strach, budu se uklidňovat a zároveň děsit faktem, že někde se pohybuje prostor mysli, kterej, jak se mi zdá, není zdaleka tak svázanej a zkopanej do třesoucího se balíčku, jako většina těch ostatních. Jako ten můj.


Ahoj...

18. dubna 2010 v 22:03 | Jull |  FROM THE INSIDE
Chci k tomu něco říct, ale obávám se, že to tak úplně nepůjde. Seskládávám si to z chvilek a když je smíchám, vznikne něco černo-oranžovýho, taková je asi barva, kterou má zároveň slunečný odpoledne a výdech uprostřed noci.
Nechci to všechno pošpinit slovy, ale opravdu se potřebuju nějak vyjádřit. Potřebuju to nějak zaznamenat, teď ve chvíli nejsilnější hrůzy, v okamžiku, kdy se ve srovnání s minulými hodinami realita stává něčím obludným a slizkým, něčím, co mě bezohledně smílá a smotává do klubíček a ukládá mi mozek po částech na flash disky. 
Tyjo... co se se mnou stalo?  

Kinda veřejná omluva.

14. dubna 2010 v 18:12 | Jull |  FROM THE INSIDE
Tak mě napadá, že nalézt ztracenou důvěru v lidi je vlastně skoro nemožný. 
Zbavit se podezřívavosti je boj. Úzkosti a strach z bolesti jsou stabilní pilíře, které jde jenom těžko zbořit a na kterých stojí veškerá ta melancholická chladná krása podceňování těch, na kterých nám nejvíc záleží. Podezříváme je z činů, kterých doufáme, že nikdy nebyli, ani budou schopni. 
A jak jim vysvětlím, jak vysvětlím sama sobě, že ve skutečnosti vlastně je něco ve mě, co mi našeptává, že nelžou? Jak se přinutím žít beze strachu, když strach mě úplně ovládá? Existují momenty, kdy je všechno jedno, ale pochybnosti se vracejí hned. Vzápětí. Vybuchují nedočkavě a vztekle, protože byly na pár minut odstrčený. A žárlí.
Vím, že byly časy, kdy mě nic takovýho netrápilo. A tím pádem jsem, naivnější než dnes, neubližovala okolí všema těma svýma hysterickýma záchvatama a stavama beznaděje. A opuštěnosti.
Můžu si za to sama, omlouvám se. Pokouším se s tím něco dělat, ale líp už mi to nejde. 

Všechno bude dobrý.

11. dubna 2010 v 14:00 | Jull |  FROM THE INSIDE

I´ve been yours for eternity.
A co teď? 


Daleko

6. dubna 2010 v 20:38 | Jull |  FROM THE INSIDE
Zdá se, že jsem skoro zapomněla, jaký je to, když roztáhnu ruce a můžu objímat.
Bylo to dlouho, co mi to sevření někdo vrátil a já najednou měla všechno, co jsem chtěla. Už dávno chtěla. 
Teď nevím, jestli se ještě omlouvat, když už necítím vinu. Jenom naději, která mi dává možnost dál se přesvědčovat, že něco má smysl.
Chtěla bych to všechno špatný co bylo kopnout někam do rohu a prostě dejchat. Existovat. Líbat a objímat. A já to udělám, věř mi. Už teď to dělám.
Jednoho dne mi bude ještě tisíckrát, milionkrát líp, než mi bylo včera, daleko od všech lidí a cest, protože budu umět zničit všechno, co mě drží při zemi.
Bude to dobrý, bude to nejlepší.
Je to krásný, je mi dobře. Děkuju, děkuju. Dík, že seš. Pořád ještě nechápu, že je to možný.