Květen 2010

Kámo

26. května 2010 v 21:18 | Jull |  Odpad
Hele, kámo. Nebavim se, jo. Je to tu furt vo tom jednom a tom samým, vpodstatě jsem zabředla do jednoho stylu, takže... Asi se na to vykašlu, hm?

egverfv e

16. května 2010 v 16:43 | Jull |  FROM THE INSIDE
Zakrývajíce svou ubohost, líčím se do odstínu lidskosti.
Povrchní balík nízkých pudů. Na váš úkor. A záleží mi jenom na sobě, slyšíte? JENOM NA SOBĚ. Protože všechno jsem jenom já. Můj názor, můj pohled. JÁ. Nikdy nebudu nikým jiným.
Nízká, špinavá, mrtvá, moc líná na existenci, plačící v koutě s rukama svázanýma vlastní debilitou a slzy, slzy, slzy sebelítosti, zoufalství z té sebelítosti a vy jste mě ještě nezačali nenávidět. Jak dlouho budu skrývat svojí podřadnost? Jak dlouho budu vnucovat sama sobě, že jsem hodná toho, aby mě někdo miloval, aby na mě někomu záleželo? Jsem jenom sliz v udržovaném obalu, mix sexu a nemoci, šílenství a předstírání a lží, lží před sebou samotnou.
A někdo mě snad miloval, někdo se snad chytil naleštěné slupky, někdo uvěřil, že skutečně jsem něco s vlastní osobností. Ta představa mě nutí ke smíchu a zároveň k pláči a před očima se mi míhají obrazy otevřených křičících úst za mřížemi olepenými hořce chutnajícím dehtem, nevím proč, to je můj vnitřek. Nedotýkat se, mám zuby s odkapávajícími slinami a velké krvavé oči zakalené hnisem, vůbec nejsou podobné těm venkovním. Roztomilá je, ona je tak roztomilá.
Chce se mi nazvracet na vlastní obličej, přibít si ruce ke kříži a křičet, křičet, křičet.
Mám se omlouvat, když nevím, co je pocit viny? Jak může ubohost cítit nadřazenost? Jak můžou mlčící ústa nadávat. Jak to, že vůbec ještě žiju sama se sebou? Kdo v tom zvířeti mě drží. Egoismus proti špinavosti.
Krev se rozprskla po stěně kobky, ani v té bolesti není únik, mříže se nerozestoupí. Až to budete číst, povzdechněte si, jak mladá je a jak si zničila život vlastní blbostí, jak jí nikdo nepomůže, protože nechce, protože si neumí nechat pomoct, sama sobě neumí pomoct. Chce utíkat daleko ve vyčerpání padnout na zem, vybrečet všechny svoje hrůzy ven, rozervat si tím křikem plíce, ruce odřít o beton do krve a pak zůstat ležet čistá. Kdo odpustí hříchy, když není boha, kdo mě donutí uvědomit si, že ubližuju sobě i vám: jediné co můžu ej dívat se na ta slova a pokoušet se je cítit.
Pomoz mi. Pomoz mi. Já za to nestojím. 

Probuzení

14. května 2010 v 15:19 | Jull |  FROM THE INSIDE
Šum desítek kol na mokrém asfaltu. Do škvírek otevíraných očí proniká světlo a chlad. Jako první se dotýká vlhké oční bulvy, pak vtéká do nosu, slzným kanálkem, vytéká ze rtů a kapky deště... kapky...deště. Na okně se tříští náhlé a náhle nepříjemné vědomí existence.
Zvedající se tělo nechápe, proč, stejně jako pomačkaná kůže neví, proč se na nahých pažích vypíná do hrubých vrcholků, nikdo neví, proč se zevnitř žaludku na stěny usazuje černý prášek, tvoří mazlavé hleny a jako kyselina se prožírá ven. K plicím, kostem.
Látka noční košile se v nesmyslném chvilkovém aktu bujaré erotiky otírá o zimou ztvrdlé bradavky. Nahá chodidla se pevně semkla s kobercem. Včerejší špína se lepí na dnešní uvítání do tmy. Kroky, stejně jako všechno ostatní, nemají žádnou příchuť.
Proč, když byt je prázdný? Auta projíždějí. Život plyne. Všechno je v pořádku.
Potutelný zvuk zapínané podprsenky kope do žaludku. Okno pláče hektolitry svých slz, oslnivé, mrtvé světlo zažívá povrch těla jako had myš. Vcelku. Klaustrofobie.
Zrcadlo v koupelně skřípe, zaschlé kapky zubní pasty vřískají do obličeje. Lednice jemně vrčí, varná konvice vydává zvuk, který odsuzuje k nepříjemnostem.
Nic z toho nemá žádný důvod. Všechno je dobrý, všechno je správně.
-Není co není jak není proč není kam
není s kým není o čem každý je v sobě sám
vyzáblý Don Quijote sedlá svou Rosinantu
a Bůh je slepý řidič sedící u volantu-
Jarek Nohavica


Pomsta

11. května 2010 v 21:47 | Jull |  Odpad
V životě je téma pomsty jedno z těch nejožehavějších, nejdiskutovanějších. Náboženství odpovídají na otázku, jestli se člověk má mstít a nebo ne celkem jednoznačně. Křesťanství odmítá mstu radikálně, Islám v ní člověka naopak často podporuje. Cesta člověka věřícího, je, zdá se, o něco málo jednodušší, protože se v záležitosti pomsty může upínat ke své víře. Co ale pomůže člověku, který postrádá víru, který věří jen ve svojí vlastní logiku a morální cítění? Je bolest způsobená jiným člověkem oprávnění k pomstě? Je touha po ní trestuhodná? Tyhle otázky si můžeme klást do nekonečna a odpověď bude stále nejasná.
Mladší sestřička vám roztrhá oblíbeného plyšového medvídka. Praštíte jí po hlavě obrázkovou knížkou? Sousedka, kterou nesnášíte vám zničí klavírní křídlo po dědečkovi.Oblepíte jí v noci dveře kobercovou lepenkou do tvaru kosočtverce? Vaši rodiče vás v dětství týrali. Uděláte všechno proto, aby jste jim ze života udělali peklo, až vyrostete? Pedofil znásilní a zabije vaše dítě. Jste morálně oprávněni jít a střílet do všech částí jeho těla tak dlouho a důmyslně, dokud vás nebude prosit o smrt? Ano, pokud si myslíte, že ano, pravděpodobně sami pro sebe oprávněni jste. Je tu šance, že to i uděláte.
Strach a bolest od počátku věků vyvolávají v člověku ty nejhroznější stránky osobnosti, ždímá z něj jeho pudovou potřebu přežít za každou cenu. Hrůza, úzkost, všechny tyhle pocity zvedají naše ruce aby kolem sebe mlátily, otevírají nám ústa k nadávkám. A dokážeme se tomu bránit? Kdo nás zastaví? Jak silní musíme být, abychom dokázali zavřít oči a nechali uplynulé křivdy někde daleko za sebou?
Představte si, že jste připoutaní ke stěně prázdné tmavé místnosti, jste bezmocní a nehybní a někdo, koho neznáte, vám dlouhou dobu všelijak způsobuje strašnou fyzickou bolest. Trvá to hodiny a hodiny a když už si myslíte, že zemřete a nebo zešílíte, pouta spadnou a váš kat se znenáhla ocitne ve vaší pozici. Je bezmocný, nehybný a vy mu můžete způsobit strašnou fyzickou bolest. Tak co? Co vy na to? Vašeho oblíbeného medvídka vám to přece už nevrátí. Ani ten klavír. Ani dítě. Na druhou stranu, ten parchant dostane, co si zasloužil. A nebo vy dostanete, po čem jste toužili. Pocit, že existuje spravedlnost.
Ale není sestřička přece jenom moc malá, abych chápala, že jste měli rádi medvídka? Není sousedka moc hloupá, než aby chápala, že horký hrnek na klavíru dělá kolečka? Nebyli vaši rodiče prostě jen duševně nemocní, zklamaní, zoufalí? A ten pedofil? Už vás někdy ovládaly pudy? Až budete někdy cítit neovladatelnou touhu masturbovat nad obrázky devítiletých chlapců, vzpomeňte si na něj. Třeba není vaše touha zabíjet jednostranná. On se vám možná chce pomstít, že jste nezplodili více tak roztomilých dětí. Je vůbec možné vykonat pomstu, aniž by byla zároveň učiněna křivda?