Červen 2010

Nepřestávej žasnout

29. června 2010 v 20:30 | Jull |  FROM THE INSIDE


Příteli, mluvili jsme o tom tolikrát. Jsem člověk, který žije pro vášně a z vášní. Radost, smutek, utrpení, smích. Tyhle pocity považuji za důkaz toho, že jsem pořád na živu. Jde to tak den za dnem. Připadám si, jako kdybych měla uprostřed hrudi obrovské množství šumějících bublin rozličných velikostí, barev, vůní i teplot a každá z nich jenom potutelně čeká na správný podnět k tomu, aby mohla reagovat. Většina z nich se prostě jenom šílenou rychlostí nafoukne, čímž buď způsobí buď příjemný a nebo nepříjemný tlak. Některé jsou vynalézavější. Třeba se smrsknou, jako by nechtěly být přistiženy při něčem trestuhodném.
Začnou pálit nebo studit, tlačit, šimrat…Jsou nevyzpytatelné, ale jsou. Nenechají se prasknout dřív, než si odbudou svých pár sekund, minut, hodin nebo snad dní či let slávy a pak s nenápadným "plesk" prostě zmizí. Některé z nich jsou podivuhodně trvanlivé. A další se vyznačují škodolibou schopností vyvolat neodolatelnou touhu vrhat se do situací, které je aktivují. Dělají to velmi nenápadně. Nenápadně, i když při tom nezřídka ničí okolní orgány, okolní bublinky, blízké lidi. Má otázka zní:
Mělo by vůbec smysl jim v tom bránit?
Člověče, tys mi vždycky rozuměl, to je důvod, proč svoje otázku vkládám do tvých rukou.
Z čeho jiného se skládá lidský život než z neustálé potřeby a touhy objevovat, učit se a vědět víc? Mít víc. Víc radosti, víc potěšení, víc zkušeností, peněz, lásky… Dokázat se ve správnou zastavit a s otevřenou pusou zírat na neuvěřitelné možnosti světa kolem sebe, to je vlastnost, kterou stojí za to mít. Stejně tak jí můžeme proklínat, až nás zas donutí padnout na kolena a zvracet části vlastní příčetnosti. Ale i ve stavu nejhlubší hrůzy, mít na to sílu, mohla bych pořád děkovat, že můžu chápat věci v jejich podstatě. Ať je ta podstata jakákoliv. Na druhou stranu, nebylo by lepší zavřít oči a odříznout se od všeho a nevnímat ani bolest, kterou nám přináší prozření, na druhou stranu ale ani euforii? Jak bych to mohla zjistit, když se mi to ještě nikdy nepovedlo? Nepřestávám žasnout.
            Možná bych prostě měla přestat. Jednoduše ne nevzrušovat. Neuvažovat. Ale kam zahodím bublinky? Vždyť to ani nejde. Nechtěla bych přijít o všechny ty pocity. Třeba jako když se probudíš, světlo vycházejícího slunce je bledě oranžové a odráží se na bledé pootevřené dlani spící bytosti vedle. Není neuvěřitelné, jak přítulné je teplo ještě neprobuzeného těla? Není přece úžasné, jaké štěstí je možné cítit jenom z nádechu, jak zvláštní vrnivý pocit je otevřít po deseti letech knihu, kterou jsi kdysi uměl nazpaměť? Jaké uspokojení skýtá vnořit ruku do něčích chladných vlasů.
Nikdy, nikdy nepřestanu žasnout.
Jako děti jsme užasli každou chvíli. Kvůli důmyslnosti hračky ve výloze, kvůli tomu, že se smrková šiška ve vlhku zavírá. Stačilo to ke štěstí, bubliny praskaly jedna za druhou v opojení z toho, jak je svět obrovský a pocitu, že stačí roztáhnout hodně ruce a rozběhnout se a vždycky narazíš na něco, co se dá probádat a prozkoumat.
Taky nepřestáváš žasnout?


Až to přečteš, bude konec.

13. června 2010 v 11:52 | Jull |  Friends
Můj milý, drahý parchante.

Ne. Nejsi dokonalej. Ne. Nemáš pravdu. Ne, neexistuje ani žádnejch 99,9% případů, kdybys měl pravdu. NE. Není nic co by tě opravňovalo označovat mě za něco nižšího, než jsi ty. Nevyhovuje ti moje chování? Můžu se pokusit ho změnit. Když ti ani potom nebude vyhovovat, ráda bych, aby ses smířil s tím, že jsi vlastně nemiloval to, co jsem, mě jako člověka, ale jenom nějakou podivnou a hlavně dost nestabilní iluzi mě. Proto tě tak děsí, jak moc špatná dokážu bejt? Jak moc nemorální, jak povrchní a jak bezohledná? Drahý, takový jsme všichni. Tvá naivní, dětinská vidina světa hraničí s utopií. Přesto, že tvrdíš, jak si uvědomuješ, že svět nám nic zadarmo nedá. 
Někdy mi připadá, že jsi odjinud. Že tě vůbec nestihnul poznamenat skutečnej vnější svět, žádný jeho barvy a vůně. Jako kdybys celej život strávil jenom v jedný místnosti a oblomovsky uvažoval, co by se mohlo stát. A když se to pak začalo dít, napadlo tě najednou tolik kladnejch i zápornejch pocitů najednou, že je neumíš zvládat. A to sis myslel, jak všemu rozumíš.
Nemůžeš žít v kobce a předpokládat chování ostatních. Ani se zavírat doma a nutit ty, který denně vycházejí ven a tam čelí věcem, aby se řídili radami, které fungují jenom na teoretické rovině. Nemůžeš dělat lektora lyžování, když ses nikdy nepostavil na sjezdovku. A to je ten důvod, proč tvrdím, že praxe se milionkrát liší od teorie. Praxi nezískáš z jedné jediný reálný události, kterou sis pak doma v klidu rozebral a přišel na její řešení. Měl jsi vyjít ven, na slunce a cestou za řešením problémů se stavit v parku na víno, poznat nový lidi, pokorně zašlapat do hoven svoje ideologie ať už ti připadají jakkoliv nádherný a ctnostný a skutečně poslouchat, co ti ostatní sdělují. Vzít si z jejich slov ponaučení a přijmout část jejich názoru. Ne je házet do tech hoven, do kterých stejně postupem času spadneš.
Nechci slyšet už žádný další "děvko", nechci slyšet, že jsem stejná jako všechny ostatní, nebudu poslouchat, že jsem špatná, protože jsem využila nabídky, kterou jsi mi otevřeně dal. když brečím, protože jsi mi dovolil brečet, protože jsi mě vyzval abych brečela, je to pořád ještě otravnej holčičí pláč?
Vyrvala bych ti to tvoje zkurvený ego z hrudi a plácla bych ti tam to moje. Vůbec bych ti na chvíli podstrčila svoje vědomí a půjčila si tvoje, abychom se konečně mohl dokonale pochopit. To ale nepůjde, no, co naděláme.
Vlastně tohle píšu, protože je mi z toho, co jsi mi řekl na zvracení. Částečně možná i proto, že sledovat, jak se přestáváš ovládat mi na jednu stranu přináší zvrácený zadostiučinění, ale na druhou stranu mě mrzí, že za to očividně můžu. I když tvrdíš, že je ti to jedno. Protože jsi samozřejmě povznesen na starosti dívenky, která šoustá bez citu, nalhává si pocit náležitosti a lže sama sobě aby se nemusela zbláznit. Protože ty totiž nemáš žádnou vnitřní prohnilost, viď že ne.
Kdybych si tě mělá vážit, musela bych nenávidět sama sebe a protože jsem sobec, tak to neudělám.
Takže jenom čekám, kdy zase řekneš, že mě máš rád takovou jaká jsem.