Červenec 2010

Cesta domů

29. července 2010 v 22:22 | Jull
Klavír.
Škrábance na okně autobusu jako jizvy podrápaly odraz mýho obličeje. Dívám se ven a pak zase do stínů na vlastním čele. Mění se každou vteřinou a nedávají smysl. Na asfaltu se třpytí odrazy pouličních lamp. Asi neznám hezčí světlo. Lepší kombinaci barev.
Záchvěvy absurdního vzteku mi rozvibrovaly konečky prstů, tak spojuju obě ruce a pevně je tisknu k sobě, dokud to nezačne trochu bolet. Nepomáhá to, prsty sebou cukají jako by je někdo přivázal na provázky. Vím, že mám v krvi alkohol, ale necítím ho v sobě. Vztekám se, tedy jsem. 
Klavír.
Na zastávce která je ještě dostatečně daleko od domova vystupuju a rozbíhám se. Nahrává mi, že prší, stejně tak jako mi pomáhá vztek a nezvladatelná touha někoho praštit. Chodník je prázdný. Výborně. 
Cesta do kopce se krájí desítkou kroků, představuju si, že za mnou není nic, že po dopadu podrážek se chodník propadá, že až se před brankou domova otočím v údolí pode mnou se bude místo obrysů spící Plzně rýsovat jenom holá pláň. S majákem uprostřed. Obrovským dřevěným majákem.
Klavír. Kapky.
Děkuju genialitě studenýho vzduchu co mi rve plíce. Děkuju tlačícím botám, vlezlýmu dešti, bolesti, odhodlání k sebedestrukci.
Klavír.
V mokru a blátě, uprostřed tmy. Nakonec je mi stejně vždycky dobře.


Malá noční věc

4. července 2010 v 23:11 | Jull |  Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance
Konstance žila sama. Byt, ve kterém trávila většinu svého dne, hleděl vysokými členitými okny nad stromy městského parku. V odpoledních hodinách, za teplých letních večerů do jinak šerého obydlí dopadaly pruhy světla v barvě rozteklého zlata, rozpouštěly se do rýh v jídelním stole. Vřes v hliněných květináčích, které se tlačily na parapetech, rozhazoval po podlaze zaschlé květy.
Sedávala na zemi v rohu starobylého balkonu s kočkou v klíně, jedním ramenem vklíněným mezi příčky oprýskaného zábradlí a balila cigarety. Její ostře řezané, mužské prsty svinovaly jednu ruličku za druhou. Vkládala je do kovové krabice od bonbonů, rovnala úzkostlivě do řad a sloupců aniž by jedinou vykouřila.
Dřevěná lesklá podlaha malých pokojů odrážela kroky jejích věčně bosých chodidel, zatímco odlesky okenní tabulí v ložnici splývaly se sněhobílým odstínem polštářů kupících se na rozměrné postelii. Stíny v záhybech chladivých přikrývek způsobovaly nadpřirozenou touhu vnořit se mezi ně a se zavřenýma očima vdechovat jejich navlhlou vůni. Tahle postel byla Konstancina, patřila jí stejně jako vlastní bijící srdce, byla to věc, která tvořila genia loci malého bytu nad korunami stromů, věc, která čas od času odháněla ze svých konejšivých útrob vzdechy blažených milenců a něžně, ale nekompromisně je hnala do mlhavých rán. Každé zákoutí toho místa mělo schopnost pohlcovat a měnit smysly: Litinová vana s kroucenýma nohama, křeslo s vysokou opěrkou, klavírní křídlo nacpané mezi knihovnou a pruhovaným gaučem, věci, které mlčely svým vlastním výmluvným způsobem.
Na točitých schodech za vchodovými dveřmi opatřenými starobylým řetízkem se občas ozývaly kroky nájemníků obývajících spodní patra, jejich nevtíravá ozvěna postrádala veškerou klasickou rušivost, kterou se vyznačuje většina zvuků přicházejících odněkud zvenčí. Byla naopak jen dalším důkazem toho, jak klidně tu plynul vzduch a čas. Venku se odehrávaly příběhy, které mohly být možná šílené, nebezpečné, hodné obav. Ale tady z nich zbývaly jenom odrážející se zvuky rychlých kroků a náhodný štěkot psa.
V Konstancině samotě nebyla žádná osamělost.

Jak už to tak chodívá

3. července 2010 v 15:19 | Jull |  FROM THE INSIDE
 Je to jako když najdeš v rose maličkej červenej balónek, do kterýho strašně toužíš kopnout, chceš se rozběhnout a s výkřikem radosti ho poslat na druhou stranu hřiště, aby tam spadnul trávy, pak rychle pádit k němu, přitisknout si ho k hrudi, říct mu, promiň, promiň můj sladkej malej balónku, namočit si od něj tričko, praštit sebou na zem a smát se, smát se, že máš balónek, krásnej červenej balónek. Ú, páni. Ta radost, ta radost, ta radost! Je jarní ráno a míč se třpytí kapkama rosy.
A co máš dělat, když ti chce balónek někdo vzít? A nebo když ti ho třeba někdo pozvrací? A propíchne? No to přece vezmeš jeho červenej balónek, zarazíš do něj nůž a řekneš,"Fuj. Nezasloužil sis ho." Pak odejdeš domů, tváříš se jako pán světa, padneš na postel a musíš plakat, protože už nemáš svůj nádhernej červenej balónek. Svůj sladkej malej míček.
Když ti balónek nikdo nevezme ani nepozvrací, může se stát, že si ho pozvracíš ty. Takže ho můžeš zkusit opláchnout, ale stejně bude už pořád smrdět. Pak je tu taky možnost, že ho nepozvracíš ani ty, nějakou dobu s ním běháš po hřišti a šílíš blahem, když pak najednou přijde poledne, slunce se rozzáří a balónek vybledne, z jeho rudý zářivý barvy je najednou taková ta vyblitá oranžová, ty ho vezmeš a hodíš do křoví.
A heleme se. Co to támhle leží? Není další krásnej, lesklej červenej míček? 

Poučka pro náhodné čtenáře

1. července 2010 v 11:34 | Jull |  Odpad
Ráda bych upozornila na fakt, že bych byla velmi nerada, kdyby se na toto "místo", nazývejme blog jakkoliv, nahlíželo z uměleckého hlediska. Hlavně musím říct že 99,9% textů na tomto blogu představuje IRACIONÁLNÍ BLITÍ myšlenek do éteru, které nejsou podrobovány žádné další korektuře. Děkuji Vám za pozornost.