Srpen 2010

Douglas Dunn - Sebeovládání

19. srpna 2010 v 10:34 | Jull |  Odpad
Žije v těle,
vnitřní oděv
tkaný pod nahotou

stálými stavy. Textilní
tvor,živí se slovy,
úniky, které lstí vlákají,

co mohlo být,
v to, co se nikdy nezkusilo.
Div se smíchy nepotrhá

na pohřbech a cítí se
bezpečně a spokojeně jediný tvor,
který bývá spokoje.

Dlouhý kurs svobody
je uráží. Křičí nahlas
a nutí člověka lhát.

Jeden večer

18. srpna 2010 v 11:28 | Jull |  Odpad


Beru si tužku a 
píšu slova.
Kdo věří v čistotu,
nesmí zůstávat bez básně. 

A

Je mi to líto, že 
jsi zemřela. 
Se slinami sebelítosti kolem rtů. 

E

Dala jsi víc, než jsi byla.
Snila jsi víc, než žila.

L

V náručí matky, žrala jsem zvratky.


Bez pocitu viny
není vysvobození, bez viny
nebudeme jiný. 

O

Bez lahví vína
zmizela vůle žít.
Zmizela za střízliva
vůle být důležití.

M

Jaký je svět z pohledu nejistoty,
jaké jsou oči ztracených?

Zpověď

17. srpna 2010 v 11:29 | Jull |  Friends
Chvíli, kdy ti věnuju jeden ze článků na tomhle blogu jsem odkládala, protože jsem věděla, že v tom momentu si budu muset všechno přiznat. Úplně všechno. Ve výsledku by měl být ten hlavní smysl, to, že se mi uleví, lépe řečeno, už se mi konečně musí ulevit.
Jednoho večera, když jsem stála u ledničky, pak jsem jí zavřela, aniž bych z ní cokoliv vyndala, nevím proč, najednou se hráze protrhly a všechno, co potlačuju, všechno co tak úpěnlivě potlačuju už tolik týdnů, se vyhnulo ven. Nejsem stavěná k předstírání. Což bohužel neznamená, že to v časech nouze neumím.
Uvnitř mě zuří studená válka, navenek ukazuju jenom suverenitu. Další válka probíhá ve stát, který pro mě hodně znamenal. A zdálo se mi, že pravděpodobně fungoval. Byl to svět pozitivních vln, objevování a otevřenosti. Radosti z okamžiku. Místo, kde jsem se učila zase existovat taková, jaká jsem bejvala před tím vším, co se ve mě stalo.
Všechno se mi to teď zdá být rozbitý. Protože se to mělo rozbít. Další smutný fakt v zející prázdnotě rozbitých ideálů je fakt, že ideál byl jenom můj. Ponižuje mě to.
All of this can be broken, hold your devil by his spoke and spin him to the ground.
Zvykla jsem si, že mi bylo s tebou dobře. Neměla jsem. Zvykla jsem si předstírat, že mi na tom nezáleží, abych nemusela sama sobě přiznávat, že záleží. Jediné, co jsem způsobila je to, že se mi čas od času z ničeho nic začnou třást ruce a buší mi srdce, klepu se po celým těle a přesto, že vím, čím to je, že je to tím, že všechny ty sračky ze mě musí ven, neustále je držím pod pokličkou.
Chtěla jsem stát na nezaměnitelným místě v tvým životě, chtěla jsem pro tebe něco znamenat, ale já hloupá jsem to nikdy nedala najevo. Chtěla bych komukoliv dát aspoň tušit ten pocit zoufalství, kterej dostanu, když jsem si jistá, že jsem se něco naučila potřebovat, chci to a musím to mít a zároveň to od sebe odstrkuju v hrůze ze zklamání. Já, která všem radím aby byli stateční, aby se nenechali zastavit vlastním strachem. Paradoxně, to, co mě nakonec zradilo, byla tvá a mě velmi dobře známá schopnost zaměnit všechno, neupínat se na nic.
Moc dobře vím, jak bezcitná umím být k lidem, na kterých mi nezáleží. Což pro mě, jakožto pro člověka, který se permanentně snaží, aby mu na nikom nezáleželo, znamená téměř totální bezcitnost. Ty jsi jeden z mála, kdo mě zajímá. Jeden z neuvěřitelně malýho počtu lidí, na kterých lpím. Lpím na tobě, protože mě uspokojuje tvoje přítomnost. A nejen, že to nevíš, ty mi to pravděpodobně nebudeš moct vrátit. Cítím se kvůli tomu hrozně hloupě. Nechci se na tebe lepit a obtěžovat tě a omezovat tím, že nemám kolem sebe dostatek lidí, ze kterých bych si mohla vybrat někoho, kým tu díru po tobě zalepím . Doteď jsem každýho dokázala jenom vzít a zahodit. Teď to nejde. Má vlastní patetičnost mě nutí nasadit si masku klidu a ignorace.
Nejsem do tebe zamilovaná, nechci s tebou spát, nepotřebuju tě líbat, jenom mi nedálá dobře pomyšlení že zmizíš z mýho života. Přesnej opak všech, který tu byli před tebou. Chtěla jsem je vyhladit ze světa.
Myslela jsem, že když popřu sama sebe, popřu zároveň i tebe v sobě. Ve výsledku ze mě zbývají ohořelý trosky a ty jsi zůstal nedotčenej. Stojíš mezi tím vším, co jsem dovolila, aby bylo zničeno se zavřenýma očima a rukama na uších.
Jsem teď trochu poblázněná z toho všeho skrývání, nepíšu zrovna nejlíp a nemám taky moc soudnosti. Stydím se za to, že chci něco, co nemůžu dostat, to, co jsi byl předtím, než jsem tě přestala bavit. Byl jsi jedinej klid, a paradoxně jediná skutečná otevřenost, kterou jsem v sobě po dlouhý době našla.


Deníček

6. srpna 2010 v 10:08 | Jull
Za dlouhých nocí, které jsou vyplněné jenom fatálním neschopností usnout se lidské myšlenky rozbíhají všemožnými směry a právě jejich rozmanitost a netříditelnost prodlužuje hodiny a hodiny mučivé nespavosti.
Čelo postele mě pekelně tlačí do zad, když tu začínám rozepisovat svou úvahu na téma řešené nepřetržitě po staletí, tisíciletí, téma tak archetypální, jako je láska. Ano, bude to trochu patetické. Takže si dám pod záda polštář a jdeme na to.
Právě bezůtěšné minuty v tichu a tmě jsou paradoxně nejlepším momentem na tyhle myšlenky. Jasně to teď vidím. Není tu žádné otravné denní světlo, čtyři bílé stěny a pět šedavých písmen, které se sebevědomě vznáší v trapném vedru letní noci. Samozřejmě, nikde nepoletují sytě růžová srdíčka, žádní hnusní usměvaví andělíčkové. Můj odpor a nesouhlas s rozvernými nápisy "LÁSCE" na vypasených bříšcích medvídků a oranžovo růžovými obaly CDček s ultimátními oplodňováky se stupňuje s každým pohledem na podobné předměty. Pakliže se právě teď začínáte nasírat, pravděpodbně nečtete správný článek a bylo by dobré zakoupit si časopis typu TOP-Dívka. Co se týče typografického ztvárnění LÁSKY v rubrice sex a vztahy, určitě vás uspokojí.
Dle mého skromného názoru není nic, co by bylo méně růžové, než onen, tady i jinde přehnaně skloňovaný cit. Podívejme se na to logicky. Jste lidé dnešní doby. Vy jste nikdy nikoho nemilovali. Maximálně jste byli zamilovaní. A proto máte pocit, že jste se v ten moment rozverně vznášeli mezi vybuchujícími liliovými květy.¨
Mé, na dnešní dobu pravděpodobně dost trapné a společensky nepřijatelné pojetí lásky se nevejde do několika řádků. Omlouvám se, nejsem čínský básník. A do hlav devadesáti procent mých přátel (známých?) bych ho nejspíš nedokázala narvat vcelku a smysluplně ani kdybych o tomto tématu napsala román. Což jsem shodou okolností udělala. Je samozřejmě možné, že je to tím, že neumím psát. A nebo že se stýkám se špatnými lidmi. Ale bez ohledu na to mám dojem, že naše civilizace, která se sice krmí představami o manželském štěstí, dokonalé rodině a romantických zážitcích, ve skutečnosti na lásku jako takovou zanevřela. Láska je asi tak běžná jako počet lidí, kteří se střelili do hlavy a přežili to, aniž by se z nich do konce života stali slintající idioti.
Miliardy lidí po celém světě chodí se svými protějšky a aniž by stresovali půlnočními explozemi myšlenek, zařazují svoje milence na úroveň svých rodičů, kamarádů, dalších lidí, které mají rádi. Chodit s někým je jako mít sex se svým kamarádem a zároveň ho nesmět mít s nikým jiným, mezitím co se svými problémy svěřujete kamarádce, pocit bezpečí hledáte u tatínka a touhu někoho vlastnit a pečovat si vybíjíte na dětech nebo na malé neteři. Máme několik lidí, mezi které se rozdělíme. Většina lidí co mají něco v hlavě touží po tom, že všechny tyhle komponenty narve do jednoho dokonalého člověka a zároveň je posraná strachy z představy, že by tou osobou pro někoho měli být oni sami. Protože, všichni to víme, to je šíleně těžký úkol. Nebo to tak dělám jenom já? Ježiš, mě by bylo trapně.
Chodím si po světě s rukama v kapsách a hodlám se nechat třeba zlikvidovat v případě, že bych snad nalezla někoho, kdo mě bude respektovat zatímco já budu respektovat jeho. Ujetá představa, žejo. Nesmějte se tak upřímně. Taky se přece někdy, víceméně poslepu, promenádujete v zákrutech vlastních myšlenek a narážíte do věcí.
Mám ideály s vekým I. Všichni je máme. Nahrazujeme je prací, školou, chlastem, někdo je hledá a pořád si přitom, kulantně řečeno, rozbíjí ústa. Jedním z těchhle ideálů je ideál lásky. Jednou, a mělo by to být dřív, než se z toho blázním bych ráda došla do stavu kdy budu pro někoho nejdůležitější a on zároveň bude nejdůležitjší pro mě. Mylsím to smrtelně vážně, lidi. Dám vám teď moment, aby jste se mohli vysmrkat nebo vyzvracet.
Končím, hrozně po mě jdou komáři. Nejspíš budu přeslazená.