Září 2010

(nepodstatnej nadpis)

30. září 2010 v 21:10 | Jull |  FROM THE INSIDE
Chtěla jsem se zeptat, proč důchodci nosí všichni ty samý bundy, proč si drží ruce v klíně točí palcema, když sedí v autobuse.Chtěla jsem ti říct, že vidim lampy jak v noci září v kuželech na dlažební kostky, chtěla jsem ti o nich vyprávět proto, abych předala pocit a cítila, že ho někdo drží ve svejch dlaních. Někdy ti  prostě musí říct, že když ležím na trávě, tak na mě stromy nade mnou padají a ptáci z nich vzlítají někam, kamsi, kam bych taky chtěla jít. Chtěla jsem říct, že už mam zase ty zasraný stavy, kdy se všechno najednou zdá bezdůvodný, nesmyslný a hlavně špatný. A já nevim proč, když zejtra bude zase svítit slunce a země se točí pořád stejně. Chtěla jsem ti říct, že vim, že neexistuje žádný ospravedlnění pro slabost ani pro slzy, že jsem to vždycky nakonec jenom já, kdo se bude muset vyhrabat ze svejch vlastních sraček, že nepřijedou žádný záchraný čluny, ale ačkoliv se za to nenávidim, nedokážu se s tim smířit. V zájmu samostatnosti jsem odkopla svý "pevný body" a skočila do vody aniž bych uměla plavat. Teď se topim.
Chtěla jsem říct, že potřebuju odpověď.Teď nevím, jestli to mlčení neznamená jenom prostej fakt, že se mám přestat ptát.

Thanatos

29. září 2010 v 23:06 | Jull |  Odpad
Tak kde je ten novej život?
Potřebuju
petrolej a sirky.
Potřebuju vanu, vodu
a chvíli
pro svý žíly.
Vypálila  jsem hnus
a zvratky
aby se to, co odešlo
mělo kam vrátit zpátky.

Dialog s mlčením

27. září 2010 v 21:43 | Jull |  Odpad
Stojím si za zády,
šeptam si do ucha:
Řekni mi
proč sbíram do kabelky
bodný rány
a pak je odjištěný
házim za sebe.
Možná jsem prostě jenom
podrážděná kráva.
Možná mam dojem,
že tě potřebuju...
co horšího se mohlo stát?


Koukam si přes rameno
řvu , škrábu si záda
Jsem jediná, kdo mi odpoví,
jediná kterou se vyplatí
mít ráda.

Přítel

25. září 2010 v 15:41 | Jull |  Odpad

I to, co bylo z kamene
hnije.
Ráno má záchvat
epilepsie.
Vinu
si odlíčim společně s řasenkou,
která se ti obtiskla
úplně všude.
Máš fleky na rukou,
na zádech
v hlavě,
nikdy mě nesmeješ.
Nikdy se už nedostaneš
zpátky na začátek,
k dominu a deskám,
z týhle postele.

Mrtvej bod

23. září 2010 v 12:27 | Jull |  Odpad
Šla jsem si směrem za cestou
a pak mě přejel stroj
strojenejch emocí.
Od tý doby mám nohy na padrť,
podél rukou dlahy
a na duši vzorek pneumatik
ani trochu vláhy
ve vyschlejch dlaních.
Marně hledam další zdroj.
Chci podepsat reverz, 
jak se dostat z panoptika
předstíranejch nemocí?

Maj kolečkový křesla,
říkaj jen co se hodí,
kdysi znali směr,
teďneví ani
jak se chodí.

Bezohlednost

21. září 2010 v 21:45 | Jull |  FROM THE INSIDE
Šla vedle mě a mluvila o tom, jak je bezohledný.
Klap, klap, klap, klapaly její boty do ticha podchodu. V uších mi pořád trochu pískalo. Měla bych se naučit nosit špunty. Mlčela jsem, čekala, než domluví a to už jsme byli na schodech, pak venku, noční nebe zmodralo pod náporem pouličních lamp, louže se leskly. Mířily jsme k jejímu domu a on se postupně, stával zrůdou, která se nezajímá o její citlivou duši. S každou další větou na jeho hlavu dopadala další obvinění.
Nechtěl si s ní povídat, když jí bylo smutno, krom toho jí nikdy nepřinesl květinu, pokud zrovna neměla narozeniny, nebo tak.. Byl vlastně ve všech ohledech odporný. Sama nechápala, proč se s ním ještě nerozešla.
Chvíli jsem pozorovala míhající se špičky svých bot a mlčky si tiskla založené ruce k tělu. Stále mluvila. Byl bezohledný.
Ke dveřím jejího domu nám zbývalo pár set metrů, když mi kolečka úvah zapadla do sebe, já se zastavila a zeptala se, proč si myslí, že by měl brát ohledy.
Chvíli mlčela a pak řekla, že to je absurdní otázka.¨
Přiznávám, po několika deckách vína, uprostřed noci, z ničeho nic mohla má otázka působit absurdně. Nicméně, byla položena a malý princ se nikdy nevzdal otázky....
Zeptala jsem se tedy ještě jednou a ona udělala tu chybu, že odpověděla.
Pověděla mi, že spolu přece žijí, tak na sebe musí brát ohledy.
"Aha." řekla jsem a pak jsme došly těch několik zbylých společných metrů, které jsem s ní ještě hodlal strávit, než za ní navždycky zaklapnou dveře. Nikdy už jí nebudu v noci doprovázet domů. Nevezmu jí na koncert. Nepůjdeme spolu na kafe a nebudu jí radit při výběru bot.
Rozloučila se, já jí zamávala bolavou rukou, otočila se a šla domů.
Přede mnou čekal pořádný kus cesty přes noční město. V hrudi mi bublalo něco, co se dalo povrchově nazvat vztekem zkombinovaným s marností. Narvala jsem si do uší sluchátka a přenesla jsem podrážky přes mokré dlažební kostky.
Myslela jsem na vzájemnost, myslela jsem na ní, mou bývalou kamarádku. Na to, jak často asi chodí domů s úsměvem, jestli mu váže kravatu, když má sám ruce od kafe, na to, jestli někdy předstírala orgasmus. Myslela jsem na jejího přítele, chlápka s notebookem v koženém pouzdře, na to, jestli jí někdy jen tak objímá a nejvíc jsem myslela na otisky pěti prstů, které mi od včerejší noci modraly na paži, na zkroucené zápěstí na rýhy od nehtů pod šátkem. Na bezohlednost.
Někde přede mnou, v poloprázdném bytě s nikdy neustlanou postelí, nikdo nečekal.
V mém životě byl moment, který doteď považuju za osudný. Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomila, že dobře mi může být jenom teď, nikdy jindy, v tenhle moment, ne v minulosti, ani v budoucnosti.
Věděla jsem, že pocit bezohlednosti, odmítání faktu, že žijeme v džungli, kde se staneme silnějšími jedině pokud se nebudeme bát duševní bolesti, je paradoxně jenom bezohlednost k sobě samému. Kombinace zbabělosti, nedostatek sebelásky a absolutní absence sebekritiky.
Bylo zbytečné stěžovat si na bezohlednost, předstírat slabost a vyžadovat útěchu, něžné zacházení... Nikdy z toho nic neplynulo. Žádný posun, nulové posílení. Oblíbená strategie lidského druhu.
Na lavičce vedle tramvajové zastávky polehával člověk v koženém kabátu, páchnul už na dálku a když jsem kolem něj procházela, vztyčil se v celé své úctyhodné výšce a začal řvát. Jeho hlas byl jednoznačně šílený, ale jediné, co mě děsilo, bylo to, že jsem netušila, jak příčetný je prostor, ze kterého přichází jeho slova.
"PÁLÍŠ SRDCE!" Řval. Ječel, rukama si vjel do vlasů. "Spálilas jim srdce!"
Velkým obloukem jsem ho obcházela, když se najendou zvednul, rozběhl se ke mě, chytil mě za lem kalhot, jako kdyby líbal roucho papežovi a s čelem na zemi se rozvzlykal. "Vrať mi popel. Vrať mi aspoň ten popel....."
Zařvala jsem, vytrhla se mu a rozběhla se ulicí k mostu. Nemít všechen ten popel nalepený na životně důležitých orgánech, vysypala bych ho na něj. Na všechny, kterým chyběl.
Zastavila jsem se uprostřed mostu a dole na řece se plavila světla, jejichž zlaté vlny vypadaly jako náruč, takže jsem si na chvíli pomyslela, že skočit musí být vážně sranda. Něco jako stagediving. Z ruky do ruky, putovat po hladině.
Nakláněla jsem se přes zábradlí, vítr mi cpal prameny vlasů do pusy, vzpomínala jsem na moment, kdy jsme seděli na podlaze v kuchyni, on mi položil hlavu do klína. Pila jsem čaj, byl klidný večer a nic mi nechybělo, dokud jsem nezaregistrovala skoro neznatelný modravý otisk rtů na jeho krku. Dokážu si pořád přesně vybavit ten pocit, který mi proměnil žaludek v kus ledu, svaly v celém těle ztuhly a vlna hysterie, která se přeze mě překlopila se celá do skvrny, kterou odkryla odhrnutá košile a přitiskla mě ke studené s stěně. Ti, kdo nikdy nezažili žárlivost, která úpřesahuje všechny hranice a rve s sebou veškerou stabilitu, kterou je lidská bytost za mladý život schopna získat, si nikdy nebudou schopni představit, jak paralyzující je bolest, která z ní vyplývá.
Chtěla jsem ho zabít. Chtěla jsem se zabít. Chtěla jsem zničit všechny kousky svojí momentální existence na dobu, která se počítala v miliardách let.
"Co je?" řekl.
"Nic." odpověděla jsem.
A rozhodla se, že nic.
Noc, která následovala byla jedna z nejhorších v mém životě. Byla to noc, ve které jsem se musela vzdát všech svých hranic a je jasné, že vzdávat se pevných bodů bolí. Několik hodin jsem se dívala do tmy a když jsem ráno vstala, udělala jsem mu snídani.
Když se pak rozespale připlahočil do kuchyně sedla jsem si mu do klína. Srdce mu bilo stejně jako kdy jindy.
Pravidelné údery měřily můj čas, čas, který jsem už nikdy nesměla trávit přemítáním o tom, proč to udělal, kam šel. Myslela jsem na to, že kdokoliv jiný mohl sedět na mém místě, mohlo to být třeba včera ráno, mohlo to být kdykoliv, odhrnula jsem látku jeho trička a přitiskla rty na skvrnu, která v průběhu noci, stejně jako mé přesvědčení, že ho můžu vlastnit, zmizela. Byla jsem nahraditelná a k tomu, aby pocit, že je to špatně zmizel, stačilo vzdát se sobeckosti.
Matky nám říkávaly, nad nikým se nepovyšuj. Byla jsem tedy lepší než ona? Mohla jsem si dělat bezpodmínečný nárok na všechen jeho cit? Když mě tak držel kolem pasu, držel mě s větší láskou než jí? A záleželo na tom vůbec, když pokaždé, když mě objal, bylo mi dobře? Když pořád bylo něco, co jsem se od něj mohla učit a on ode mě? Když jsem vstávala z jeho klína abych si zapálila cigaretu, nechávala jsem sama sebe v závěsu, daleko za sebou na cestě, která se teď přede mnou otevírala fascinujícím způsobem volná a uprostřed mě, na místě, kde kdysi bývala jistota se vytvořil prostor a ten prostor hlásal, abych nikdy nezaplňovala svá prázdná místa materiálem z venčí. Chtěl, abych do něj dorostla, abych ho zaplnila sama sebou.
A tak jsem dva roky na to, stála na mostě, pozorovala světla města a usmívala se nad faktem, že mě bolest udělala kompletní. Byla jsem tam celá.
Já, uplná.
Já, svůj vlastní pevný bod.
Já, smířená a znovuzrozná.
Já, která jsem milovala svět a novou sílu, kterou mi přinesla jeho absolutní bezohlednost.

Taťka od rodiny

19. září 2010 v 14:04 | Jull |  Odpad
Je to ňáká aura,
co ti bourá brány.
A taky je to tenhle svět,
co nenechá mě vydržet
ty tvý sračky.
Ty kecy.
Rána, rány.
Všechny ty věci.

Aura sexy slečny sličné,
vytváří předměty doličné 
A rtěnka na límečku,
ti může třeba, blbečku
uvařit večeři,
přebalit dceru
a vytvořit iluzi,
že ti to žeru.

Albatros

17. září 2010 v 7:26 | Jull |  Odpad
Jsem já.
Je stůl.
Je káva.
Je ráno.
V rukou zkřehlých z brodišť snů a větru zdání,
připlouvá z drah mých nočních přání
modrý albatros.
Pod křídly, krovem mokrých per
se před sluncem brání
stín, co provádět mě bude dnem,
stín, co dávno ztratil všechnu ctnost,
vlny tyrkisu ho cpou k mým skráním.
Ten stín co nezná přítomnost.
Je zasraný ráno, to kafe zchladlo.
A z místa, kde dřív sedával jsi
zobákem mi cuchá mokrý vlasy
modrej albatros.

Sobota

5. září 2010 v 14:47 | Jull |  Friends
Pijeme už třetí konvičku čaje, posloucháme už potřetí dokola to samé album. Zbytky světla padají dovnitř oknem skrz tlustou záclonu a jemné hlazení jeho prstů v mých vlasech je po dlouhé době první dotek mužských rukou, kterého se nebojím a nemám důvod se bát.
Trvá to hodiny a my mlčíme, občas do ticha zazní několik náhle důležitých vět, zavírám oči a mluvím o jeho a mých dobrých vlastnostech, o složitosti sexuálních vztahů, pak přijde pauza a oba svorně nechápeme. Nechápeme sebe, nechápeme je, nechceme zbytek světa, zvednu se a znovu pustím to samé album.
S vedomím že na sporáku v kuchyni osychají zbytky moučníku, kterého snědl tolik, že začal mluvit o obžerství, usměju se pro sebe, usrknu čaje, nakloním hlavu, zpřístupním další místo své kůže jeho prstům.
 <em>Kamlyn, I hope you understand. I hope you know that I am  sorry that is your blood on my hands.</em>
Díky všem bohům, kteří mi překročit onu křehkou hranici přátelství. Dostala jsem  přátelství mezi ženou a mužem, aniž je kdokoliv cokoliv dlužen. Debaty o tom, jetsli v tom nejsem tlustá budiž ponechány minulosti a houfku female friends čekajících za zdmi naší reality. Smrskla jsem pochybnosti o sobě samé na velikost skleněnky, mám teď hodnotu, budu jí mít i nadále a jsem šťastná s tím vším, co nás obklopuje, přesto, že v pokoji je tma, projíždející tramvaje pochmurně hučí.
 Jsem tak vtipnej a skromnej, říká. Musím uznat, že je opravdu vtipnej, stejně jako on uznává, že jsem opravdu inteligentní, smějeme se tomu jak dva zábavní a inteligentní lidé sedí v sobotu večer doma a baví se upřeným pohledem na plamen svíčky, jejíž nenucenou přítomnost neustále zesměšňují.
Bikóz ól d bičis, kets end dogz of dys wrld majt gou bek tu d kičn.