Listopad 2010

Z roku 2007

29. listopadu 2010 v 1:04 | Jull |  FROM THE INSIDE
Když mi ten park padl do zorného pole, stmívalo se. Nešlo to jinak, musela jsem. Přešla jsem rušnou silnici a zamířila k mezi veliké stromy. Objaly mě nesčetnými stíny a rozpraskaná cesta najednou vydechovala dusné teplo, které sem dopadlo přes den a vpilo se do rozdroleného asfaltu, aby pak na sklonku dne vzlétlo mezi olistěné větve. Procházela jsem se beze spěchu starým známým parkem. Ve vzduchu se vznášelo něco sladkobolného. Svíralo mi to pokojně a přítulně duši, vrnělo mi to za krkem a hřálo. Stěny garáží zpola zakryté za dalšími a dalšími těly stromů se nevinně krčily ve svém rohu. V duchu jsem se přesvědčovala, že k nim nepůjdu a nebudu se zmáhat dalšími vlnami neskutečně příjemného smutku.
Ale neposlechla jsem se. Kroky šuměly po liduprázdném parku a já už na něj myslela zcela upřímná sama k sobě, otevřeně jsem vítala zapovězenou minulost.
Ze starých sudů se odlupovaly šupinky rzi, když sem opatrně lezla nahoru. Pocit nevyhnutelných slz a vlastní hlouposti mě kopnul a tělo se svezlo poslušně dolů, padlo na kolena. Seděla jsem tam dlouho a hleděla na pableskující zbytky světel lamp. Obloha se barvila do karmínové a já objímala myšlenky, měkké mráčky nehmotna.
Dokud mě nedostihla tma, mohla jsem se jen dívat, pozorovat, snít. Ale jakmile se setmělo, společně s temnem dorazila hrůza, touha po teple, touha tisknout a být tisknutá, schovaná
Ten Nikdo rozezněl údery vlastních kroků po rozbité cestě a mířil ke mně temným parkem, aby mě zachytil, spoutal a vrátil do dob, kam jsem nechtěla, svým nic vyhlodal uvnitř mojí hrudi díru, kterou zaplní studeným větrem. Mohla jsem slyšet jeho kroky, mohla jsem utíkat, ale já se schoulila nehnutě na studené střeše mrtvé staré garáže, prsty skrčené do dlaně a myšlenky napjaté, přesto skomírající v teple unaveného mozku. Bála jsem se ho tak moc, že se mi vnucovala myšlenka neodvratnosti. Musela jsem si to zasloužit, něco udělat špatně. Jinak by se ke mně tak často nevracel, nevyřezával mi z těla důležité kusy znovu a znovu, nemučil mě za to, že jsem nedokázala přestat doufat, že se jednou vrátí. Snad chtěl naznačit, jak hloupá vlastně jsem, když uvnitř své mysli denně spínám dlaně k neumělé motlitbě za někoho, kdo už je možná mrtvý, ať už fyzicky, nebo psychicky, když se egoisticky dusím vlastním žalem, usínám v nekonečných proudech slz. Je tu, aby mě donutil se konečně vzdát. Snad je to vyslanec mého vnitřního já, které chce zapomenout a vymazat. Možná ho někdo poslal. Protože ať jsem vzdorovala jak jsem chtěla, tohle jednou musí skončit.. A s hrůzou tu bylo to něco, co mě pohlcovalo tak často, něco, čemu jsem se bála dát jméno, jen aby to nedostalo hmotnou podobu, snad i dvě nohy, vlastní myšlenky a do nových, čerstvých rukou nůž. Ale jak jsem se snažila nejmenovat, nenazvat ten chlad, který toužil po ztělesnění, do mysli se mi sama zvala slova, až nakonec vyústila v slabiky, vyřčené jen myšlenkami do ticha liduprázdného parku. Nikdo.
Ale bránila jsem se, držela si ho pod kůží, jako si malé dítě schová zakázané poklady na nejtajnější místa a nechce je vydat. Vysával ze mě pomalu život, ale hýčkala jsem si teplou hebkou vzpomínku na něj v náručí, hladila jí a konejšila, rozhodnutá strávit zbytek života v sebeklamu, pokud by se mi nikdy nevrátil. Byla jsem ochotná žít v šílenství, na sklonku života sevřít jeho imaginární postavu a naposledy vydechnout s vědomím, že jsem se nevzdala. Že jsem se nikdy nevzdala.

Od znova

21. listopadu 2010 v 19:45 | Jull |  Odpad
Tím, čím jsem byla,
to, co jsem znova.

Kruhy na vodě
změnily směr.
Zpátky ke středu.

Lodě v krevním oběhu
vrací se do hlubin
prenatálních moří.

Jsem z vody
a hořím.

Zpátky do hlubin
reálných moří.

Jsem z ledu
a hořím.

If he made me in his image than he got hurt too.

19. listopadu 2010 v 0:48 | Jull |  FROM THE INSIDE
Fakt, že nemůžu spát jenom navazuje na fakt, že z reality žité po tmě v posteli se dá snadno vyvozovat mnoho šílených, nebezpečných názorů. Když přes sebe přetáhnu deku, jsem odříznutá od světa a to navozuje pocit bezpečí. Ale svět skutečnosti je ve skutečnosti mnohem přívětivější než ten v mojí hlavě. 
Pár dní zpět jsem tě obvinila, že se mnou zacházíš jako kdybych nic neznamenala. Neděláš to. Kdysi dávno to udělal někdo podstatný a já mám teď pocit, že se k tomu snaží dopracovat všichni. Dokázat mi, že jsem k ničemu.
Vím to velmi dobře, už s tím žiju nějakých pár let, měla jsem spoustu času o tom uvažovat. Je mi to líto. Ale s tím se moc nepohnem.
Naše vina není vinou tvou. To bych ti chtěla říct. Ale musela bych sešlapat své ego jako prázdnou plastovou láhev a nechat ho zrecyklovat do něčeho hodnotného. Třeba do lopatky na psí exkrementy. Žel bohu, zbývá mi pořád ještě stoh možná falešné hrdosti. Na druhou stranu mám i neustále hořící pochodeň začínajících a končících vášní, nečekaných nadšení. Plamen, který se zatím zdá dobrý k pálení zdí i mostů, vlastních i cizích barikád. Oheň je osvobozující. Zkus se někdy podívat přímo do svíčky. Zkus někdy spálit zažranou špínu. S tím stohem si jednou poradí.Jednoho (každého) dne, když si lehnu a nemůžu usnout všechna tma kolem pulzuje a leze mi do hlavy, vmáčkne se k myšlenkám a těm začne být nekomplikovaná, přímé úzko. A někdy taky ne. Někdy je vypudí ušima ven a vyhodí spát na podlahu, aby se ráno musely těžce škrábat zpátky na svoje místo. 


Nevím, co jsi udělal, že jsem schopná se kát. Nevím, jak jsi dokázal přivést mě k téhle formě citu. Nevím, jak jsi zboural všechny mý zdi, ani proč. Přestávám ti rozumět přesně ve chvíli, kdy je všechno tak průzračný.



Fénix

7. listopadu 2010 v 10:11 | Jull |  FROM THE INSIDE
Sobotní odpoledne bylo zalité sluncem, z gramofonu v kuchyni se chrčivě nesl tón šansonu. Seděli na podlaze, bosí, mladí tím nejčistším mládím, které můžou dva lidé sdílet, máčeli ruce do mísy s vodou, kde se přízračně vznášely žluté hlízy oloupaných brambor a poklidně nesené kalnou vodou, tvořily nová, tichá souhvězdí. Nemluvili. Zbývalo ještě mnoho času na budoucí žití a to nynější se zdálo být, či opravdu bylo dobré.
Na bledých prstech se koulely kapky, aby poznamenané přítomností kůže sklouzly zas do mísy a přilnuly k ruce toho druhého. Byla to běžná práce, jemně červenavé mozoly v jejich dlaních připomínaly přítomnost základního soužití, které je momentálně poutalo jako nějaký dočasný stav manželství.
Pod látkou jeho trička dýchal člověk, živější než jakýkoliv jiný. I křivka jejího ramene byla reálnější, než kterákoliv jiná a ona věčně zranitelná místa uprostřed jejich hrudí se nedala uzavřít. Proudil skrz ně vzduch, s každým nádechem, s každým výdechem, jako kdyby v jejich tělech zely díry po kulkách, vytékal z nich celý proud vědomí stavějíc se neopatrně na odiv.
Nic se nedalo zakrýt pouhým zkřížením rukou na prsou. Nic se nedalo odmítnout. 
Na okenním parapetu, vystavená paprskům slunce, uprostřed hnízda z popela, leželo malé zlatavé vejce a pod jeho průsvitnou skořápkou kvetly holé tvary ptáčete.Slupka brambory se ve spirále svezla na novinový papír, křehké smyčky prenatálního života se zachvěly pod stejně křehkou krustou.
Jak prsty loupou drobky hlíny z hlíz, tak praská skořápka. Všechny skořápky.
Na parapetu se v popelu vrtěl znovuzrozený tvor.

Stříhám si vlasy

3. listopadu 2010 v 20:52 | Jull |  Odpad
Stříhám si vlasy,
člověče.
Stříhám si vlasy
aby už nepřipomínaly nic.
Stříhám si vlasy,
abych zapomněla.
Stříhám si vlasy,
a nevěřim tomu.
Stříhám si vlasy
a nevěřím,
já nevěřím tomu,
že jsi tohle dokázal.

Další ráno

3. listopadu 2010 v 19:17 | Jull |  FROM THE INSIDE
Rána bývají sychravá. 
Vstane, vyčistí si zuby, umyje se, češe si před zrcadlem vlasy, které se okamžitě zas slepují do neuspořádaných pramenů.
Pro sladkost usnutí, děkuji za únavu. Kde byla včera večer ta únava? Kde usnutí? Fialové kruhy pod očima mrkají za vějířem jemných vrásek a prasklin. Možná jsou od smíchu, možná jenom tak.
Akce zapínání podprsenky, hystericky připomínající fakt jejího rozepínání, na chvíli zbarví šedavé světlo do červena, ale jen málo, jen maličko a tak se bdění tohoto dne započíná v narůžovělém oparu, ve vyrudlé mlze.
Sleduje jogurt v misce, jak kape ze lžičky, vyškrabe obsah misky do koše a tím je snídaně u konce. Promiň, biokulturo, započíná stěhování národů.
Kampak asi zamíří koláč jogurtu až se dostane do popelářského auta? Kam teče voda z vany? Co způsobuje tu neustálou nahořklou chuť v jejích ústech? Venku padá listí. Má starost aby jí nezapadalo, aby pod ním nezetlela stejně jako větve stromů. Těm taky trvalo roky a roky vyrůst a pak z ničeho nic.. vítr, pád, smrt.
Nic není stabilní. Tenhle fakt lze milovat. Ale na jak dlouho?
Šála obtočená kolem krku voní příslibem venkovního vzduchu, příslibem čehokoliv. Ale když tu šálu vážeme, můžeme si vybrat, jestli jsme tím pádem hotoví a připravení na všechno? Když vycházíme z domu, dá nám někdo vybrat jestli chceme? Budeme vůbec někdy připravení?