Prosinec 2010

Random báseň o životě

30. prosince 2010 v 22:17 | Jull |  Odpad
Byl autentickej jako smrt
a možná víc,
ten smích, kterej jsem kdysi znala.
A starej, ale pořád teplej
byl svrchník z modrý semiše,
pod kterým začínala 
poprava ideálů
jedný holky.
Poprava.

Teď jsem jako krb
kam hodíš ohryzky svejch starejch známostí.
krb, kterej vyhasnul.
Je nemilý, že
i milá mlha je pořád mlha
a za mlhou je mlčení.

Jak je ti, a na co myslíš, vole,
Jak je ti.
Já chci tvůj střed,

Jak je ti dneska, jak je ti potom.
Jak ti je, jak je ti. Je?
Chci všechno, co mě nezajímá.
Všechno, co ve mě jednou uhnije.

Je ze mě čistka logiky, je ze mě čistka strachu.
Je ze mě krásná mladá milovaná, je ze mě kupa pochcanýho prachu.
Je ze mě informace, je ze mě vakuum,
je ze mě reportáž 

o dalším kole dokonalejch lží.

Postštěstí

26. prosince 2010 v 20:51 | Jull |  Odpad
Pod střechou z šindele
mám slamník a svazek levandule.
Okna z malinovejch lízátek
už se skoro rozpustily deštěm.
Trapný a růžový.
Nevim jestli chci nadávat
a nebo se omluvit.
Ale nejspíš jenom brečet.

Podlaha plná suků
hostí moje tělo,
ležim na břiše
a svíčka
pálí nezaujatě
fotky, dopisy a tak.
Do spár mezi prkny
padá popel,
ten co se mi nestih
nalepit na srdce.

Je to divný,
že to víš,
že radši umřu na prázdnotu,
než abych si řekla o obětí.
To si radši řeknu o jiný.

Vypni mi přístroje

21. prosince 2010 v 21:56 | Jull |  Odpad
Tak tos mi jednou takhle dala život,
tak prosím, teď mi vyndej kapačky.
Bylo zrovna čtvrtýho a
za oknama prvního dne
tvý holčičky
se honily vločky.
Obě si to pamatujem. 
Vypni mi přístroje, mami.

Tak tos mi jednou takhle dala život
Tak prosím, teď zkrať ten zbytek dní.
Bylo zrovna čtvrtýho a
za oknama prvního snu
tvý maličký
se dělily světy
Obě si to pamatujem.
Vypni mi přístroje, mami.
Vypni i ty zbylý. 

Na konec roku

21. prosince 2010 v 21:13 | Jull |  Odpad
Jak dlouho budeš řvát, že jsem beze smyslu,
mě smysl smyslu pořád uniká.
Nechci mít důvod, a nechci identitu,
hledám se v domě, kde mrtvá smrt před sebou utíká.

Nemám přátelé
a nemám východisko,
nemám život
a nemám strach.

Nemám už ani zbytek třísek,
co zadřel jsi mi před minutou.

Nemám už za nehtama hvězdnej prach,
má hvězda tu už nějakej pátek není.
Hledám si smír a hledám k věcem vztah
a ve tvý náruči chci dospět k umrtvení.



Svěř se

9. prosince 2010 v 18:35 | Jull |  Odpad
Jak je ti, a na co myslíš, vole,
jak je ti?
Já chci tvůj střed,

Jak je ti dneska, jak je ti potom.
Jak je ti?
Chci všechno, co mě nezajímá.
Všechno, co ve mě jednou uhnije.

Jak ti je? 

Večerní povzdech

7. prosince 2010 v 19:31 | Jull |  Odpad

Nepravej bujón,
náhražka ritalinu
doplněk stravy, štěstí i splínu.
Patina novoty,
hodnota nuly,
sklo litý z plastu,
útěcha žuly.

Jsi skrytá řeka pod přikrývkou z žízně
byls nic, jsi nic
jsi plýtváním mý přízně. 
Jsi piksla vzduchu,
na kterou jsem hrdá.
Byls nic, jsi nic
a to mě mrdá.

Vlastně jen tak

6. prosince 2010 v 21:43 | Jull |  FROM THE INSIDE
Město páchlo smogem, bylo osm hodin večer a noc se rozprostírala všude mezi stěnami z panelů polepenými zmrzlým sněhem. Kroky osamělých postav po zavátých chodnících uklidňovaly svou bezvýznamností. Zašlá žárovka na balkoně v druhém patře jednoho z paneláků svítila umořeným světlem, svítila a přitom její světlo kolísalo v pravidelných intervalech. Pod žárovkou stáli muž a žena. Hodili po sobě už tolik skleniček, že skoro nebylo z čeho pít a tak teď držela keramický hrnek s minerálkou. Dvanáctého prosince večer stáli na balkoně a kouřili. 
"Podej mi ten popelník."řekla.
"Proč to neklepneš dolů?"odvětil.
"Jestli si dobře pamatuju, ten popelník jsi sem dala ty." Podal jí popelník, přitáhl si svetr ke krku, hodil dolů zbytek cigarety a vrátil se do bytu, zahřívajíc si třením zmrzlé paže.
"Nehádej se před ním." řekla prázdnému balkonu. Začal padat další sníh. 
"Která z těchhle pastelek je lepší?" Chlapec v pyžamu stál uprostřed dveří do svého pokoje, světlovlasý a  bosý v každé ruce jednu pastelku. Otec se díval na ty pastelky a zamračil se. Pak se jeho tvář zase vyrovnala.
"Ta fialová."
Chlapec si přinesl pastelku obřadně do obýváku. Otec se posadil do křesla a díval se střídavě na obrazovku vypnuté televize a na syna, který si s bledou křehkostí vlastní šestiletým, kreslil na zemi svá vánoční přání na kus papíru vytrženého z bločku vedle telefonu.
"To je pro Ježíška?" 
Kluk zvednul papír a podal mu ho. Muž ho chytil do velkých rukou a papír se začal muchlat.
"Tati..."
"Hm?"
"Tati..." díval se otci na ruce.
"Co je?" Chlapec mlčel a blednul.
"CO JE?!" Dítě mu vytrhlo papír z ruky a rozběhlo se ke dveřím do pokoje, které zavřelo. Ozval se zvuk klíče. Muž zůstal sedět v křesle a zíral na šedou obrazovku.