Leden 2011

Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část třetí

30. ledna 2011 v 22:53 | Jull |  Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance
Občas přichystala Konstance košík s jídlem, její muž ho vzal a pak šli ruku v ruce na travnatý kopec za městem, na kterém stála stará lípa. Po cestě nahoru jí vyprávěl příběh o svém pradědečkovi, který město zakládal. Přišel prý do kraje přes tenhle kopec. Ráda si ho představovala, jak na kopci sází malý stromek lípy a povzbuzena tou představou, kladla mu malé roztomilé otázky, které měl rád, přesto, že ona se je zarputile snažila považovat za sentimentální zbytečnost.
Nahoře foukával vítr, na jaře lehký a osvěžující a v létě teplý a uspávající. Rozložili kostkovanou deku a na malé bílé talíře pokládali obsah košíku, hledíc do údolí na město i na druhou stranu na volnou krajinu. Sedávala se sukní pečlivě přihlazenou ke kotníkům a jedla pomalu, způsobně. Manžel si povolil šálu a občas vstal aby se podíval dalekohledem na nedaleké lesy. Byla by si v těch chvílích přála, aby jim tu mohla hrát hudba, nějaká krásná hudba, která by se dokázala snést na chvíle jejich předpokládaného spořádaného manželského štěstí a vynutit v Konstance byť jedinou pochybnost o jejím celoživotním přesvědčení, že osud neexistuje. Přítomnost všestravujícího prvku náhody, který jí obklopoval celé dny i noci jí den ode dne víc vyčerpávala. To, co očekávala od života s ním, bylo přesně to, co s ním teď prožívala. To vylučovalo veškeré pochybnosti o jejím zdravém úsudku a to jí nudilo.
Nosívala klobouky s rozměrnou krempou a pod nimi vlasy svázané do tuhého uzlu, kterým ani neustávající vítr na kopci nepohnul a cítila jisté zadostiučinění, když sledovala, jak se její přísná pozice v trávě nedá ani přinejmenším přirovnat k jeho uvolněnému postoji. Ráda sledovala rozdíly mezi nimi, jako by si chtěla dokázat, že musí být něco nad nimi, co je dlouhé měsíce drží při sobě přes všechny odlišnosti a pak se zase dlouhé minuty přesvědčovala, že nic takového není, vstávala z kostkované deky a upravovala mu šálu na krku. Když se jí pokoušel políbit, nastavila mu tvář a mlčky se vrátila na deku.
Nevěděla proč, ale pohled na mraky na obloze a vítr pohybující vysokou trávou jí někdy vléval slzy do očí a popadal jí smutek, který hraničil se steskem, aniž by vůbec věděla proč nebo po čem se jí vlastně stýská. Její běžný život plný samých světlých stránek, za který byla zvyklá projevovat vděčnost se v těch chvílích stával něčím nevysvětlitelně tíživým. Když se to stalo, několikrát se zhluboka nadechla, otřela si oči do kapesníčku a napila se vody. Pak jí bylo zas dobře, mohla sklidit nádobí do košíku a vrátit se dolů, do domku s květinovou zahradou.

Napořád

27. ledna 2011 v 0:46 | Jull |  Odpad
Já tě milovala, kreténe.
Prvního, posledního, směšnýho a v koutě.
Já tě milovala, kreténe.
Smrt, která živí mý žíly, 
smrt která dává mi chuť plout
dál
a v noci sbírat
vločky osudů
jsi byl a budeš.
Já tě milovala, kreténe.
Jak jsem mladá, tak jsem blbá, 
já tě milovala
a svět mi mezi tím
umřel pod rukama.

Citovej mrzáček

24. ledna 2011 v 21:19 | Jull |  Odpad
Citovej mrzáčku, podej mi ruku,
půjdeme spolu do nikam.
Citovej mrzáčku v rytmu mých boků
špínu si k sobě přimykám.
Citovej mrzáčku, jsem jenom víla
víla bez víry, víla a brak
víla bez hlasu ze sanatoria
jsem zasraně krásná a z vlasů,
z vlasů co trháš, prýská mi lak.

Citovej mrzáčku, jen zmáčknout spoušť.
a může jít ven hlavy mý řev
budu zasraně krásná, budu sápat se hloubš
i když mi z pusy poteče krev.

Slupky

24. ledna 2011 v 1:14 | Jull |  FROM THE INSIDE

Seděli na obrubníku sálajícím denní horko do dusné noci. Na park už dávno padla tma a mezi stromy občas proběhl nějaký tvor, kterému čas nedělal starosti. Byly čtyři hodiny ráno a vzduch se začínal srážet do kapek rosy. 
Napila se z poloprázdné láhve piva.
"Přemejšlej jsi, co bys chtěl dělat... ? Myslim, v životě." Řekla a dívala se do parku.
"Jo. A ty?"
Nadechla se, aby odpověděla, ale pak se radši rychle znovu napila. Všechny bublinky nápoje jí prorazily cestu hrdlem a uvolnily nastalou křeč. Neřekla nic. Nastalo ticho.
Způsob, kterým mlčel jí už týdny přiváděl k šílenství. Někde uprostřed něj bylo něco, co chtěla, musela mít, kladla mu banální i složité otázky, aby se k tomu dostala, opíjela ho a on mlčel. A když ne, odpovídal otázkami. Šilená touha dostat se k jeho středu jí v nárazových vlnách připravovala o rozum. Pravděpodobně ho to bavilo. Pouze pravděpodobně.
Vzdala pokusy o komunikaci, položila mu hlavu na rameno, to nic neznamenalo, a podala mu láhev. Napil se, vrátil jí. Napila se, vrátila mu láhev. 
Bezprostřední blízkost jeho tlukoucího srdce jí pronikala ušním bubínkem až do mozku, kde zburcovala krom dalšího víru nutkání i něco hormonů a k touze připravit ho o všechny slupky, do kterých byl zabalený, přidal i touhu  připravit ho o všechno oblečení.
Mělo by to být stejně jednoduché jako rozepnout knoflíky od košile, stejný jako stáhnout kalhoty z boků. Mělo by být mnohem jednodušší zakousnout se mu do duše. Alespoň o trochu jednodušší, než jak to bylo teď. Uvažovala, jestli tohle je to, co si skutečně přála, když kdysi snila o nekonečně překvapujících hloubkách lidského já. Otevřeli další láhev.
"Nechci jít domů." Nadhodil, zátku žmoulal v ruce. Položila se na záda na trávník a pozorovala špatně znatelné hvězdy.
"Jakto?" zaznělo klidně z jejích úst. Kontrast mezi tím slovem a třasem co jí cloumal vnitřkem jí na chvíli zarazil. Základní lež.
"Je mi tu s tebou dobře." 
"?"  ,zaznělo jí v hlavě a nevěděla co má říct. A tak nic neřekla a podala mu láhev. Pak se podívala na celou scénu z pohledu zvenčí. Dívala se na sebe, jak leží na trávě s rozhozenýma rukama a s kamenným výrazem sleduje hvězdy, jako by jí vůbec nezajímaly a vedle ní sedí on, hezký a unavený a působí dojmem, že je vlastně daleko, hrozně daleko od ní. Nedívala se na něj. Nedotýkala se ho. Ani se neusmála. Ani mu neodpověděla, když jí řekl, že je mu s ní dobře. Dívala se na hvězdy, milovala je, ale mlčela. Stejně tak jako byla s ním, milovala ho, ale mlčela.
Postava dívky, na kterou shlížela, se začala obalovat do slupek z cibule, jednu po druhém zavíral se za ní průnik do reálného světa. Bilá vlákna rychle hnědla a on, paradoxně čistý a odkrytý, se, aniž by cokoliv zaregistroval, díval do parku.
Potom zas ležela na trávě a v jeím zroném poli nebyla krusta ze slupek, ale jenom nebe, široké a nikde nekončící, stejné, jako všechno, co chtěla, jako všechny její touhy, jako nutkání vzít do rukou jeho podstatu, vyždímat si jí do čaje a pak jí horkou vypít, aby jí spálila všechno na cestě mezi žebry, v hrudním koši. Posadila se a ze zadu ho objala kolem ramen, přitiskla ho k sobě. Položila čelo na jeho zátylek a vdechla.
"Lidi voní, když jsou dobrý. Když v nich zbylo něco nezkaženýho." řekla a jedna ze slupek, která balila její mumii, ležící v trávě ve světě ptačí perspektivy, se rozpadla.
"Voním?"
Věděla, že odpověď zas oloupe kousky slupky a tak odpověděla, kladně a dál skulinou mezi rty sála vzduch poznamenaný jeho přítmnosti, jako by v něm snad ulv´pívaly části toho, co od něj potřebovala.
Zdál se být spokojen s tím, co slyšel. Ve skutečnosti lhala, když řekla, že voní. Cítila z něj sebe. Tu vůni, kterou člověk cítí, když se ráno probudí po noci v horečce. Teplou a naprosto běžnou vůni, důkaz čistě živočišného původu vlastního těla. Familiérnost toho odéru jí znervózňovala a zároveň nutila zavřít oči a zůstat, kde je. Spokojenost s okamžikem. Na zranitelnost jádra je snadné zapomenout v momentech náhlé důvěry.
Postůj chvíle, jsi krásná.Všechno bylo špatně.
Stále obalený desítkami svých vrstev hřál si v teple osobního pekla rozpadající se obranu věčně se bránícího člověka, jehož obrana po letech selhala ve všech bodech a zdálo se, že je mu to jedno. Ona předstírala, že je jí to jedno. Že je pořád tak v celku, jako byla před minutou i když se zrovna dělila na části, které se s v nastalém zmatku s nevalným úspěchem pokoušely zas slepit v celek. Z pohledu shora se dívala na muže s mumií zapečetěnou do posledních zbylých průsvitných blanek, schoulenou v poloze embrya v jeho profesionálně objímající náruči.
"Zejtra bude taky den." řekla potichu.
"Chceš jít domů?"
"Myslim, že jo."
Nechtěla jít nikam a tak, když vstala aby odešla na noční autobus, rozlámané slupky se zvedly ze země aby se jí zkřívané a nefunkční přilepily na záda, ruce, nohy, doufajíc, že ještě něco zachrání a jak odcházela parkem, překážely jí v chůzi.
Zůstal sedět se svou vůní základního žití a díval se, jak mizí nočním parkem, kde jí mohl kdokoliv ublížit, kdyby chtěl a nevěděl, jestli je mu to jedno a nebo ne.

Na pesimistu jsem dost optimistická

21. ledna 2011 v 7:29 | Jull |  Odpad
Jste nádherný, vy všichni ve frontách na legitky,
jste krásný, až oči přechází
jste krásný, i když vám kolem krku věšejí štítky.
Jste nádherný celky a překrásný zbytky.

Jak úžasnej dech, jak nádhernej hlas!
Jsi skvělej i ty, co odmítáš žít,
Ještě jste neslezli ze stromů kde zas 
hledáte vůli pro štěstí i klid.

Jsou překrásný srdce, co bijou i pod krustou z kamení
jsou dojemný boje za bezcený znamení.

Vůle k letu

18. ledna 2011 v 21:22 | Jull |  Odpad
Chci vzlítnout
s létem mezi prsty zakroužit nad loukou,
kytky
peřeje
i mosty
mi budou připadat malý.
Od pevný země odrazit se
chci najít věčně pevnou zem
a dole nechám játra, střeva, plíce.
tíži,
všechno se ve mě převrátí
než zase padnu
do bláta
a bláto setřu cestou do kopce.

Dopis světu

18. ledna 2011 v 21:13 | Jull |  FROM THE INSIDE
"Jestli jsme důležití, slíbím ti věčnou lásku."

"Pod hvězdnou oblohou je vždycky jenom další hvězdná obloha, pod prázdnem prázdno." Psala zdánlivě beze smyslu a uvnitř ní byl klid. Když formujeme své myšlenky do vět, které pro nás dávají smysl, vnitřní řev většinou umlkne a přichází odhodlání dodržet pořádek, touha otročit slovosledu a za přítomnosti přísných pravidel, kterým jinak své myšlenky nemůžeme podrobit, skládáme sami sebe do pomyslných přihrádek oddělených tečkami za větou.
Po místnosti se povalovaly různorodé věci. Neustlaná postel na které ležela nahá, obličej osvětlený modrou září z monitoru z výšky připomínala obrovský vír, vír stočený z přikrývek.  Život vzešel z chaosu, život zanikal v chaosu, život se bránil v chaosu. Žila ve svém víru a zároveň popírala a přijímala chaos s otevřenou náručí.
"Minulost je past na štěstí. Minulost je past pro život. Stavím barikády na obou koncích těch mostů, ale mám k tomu jenom vyschlé dřevo." Klapala do kláves. V okně nad ní končil den.
"Chtěla jsem o tom mluvit s jinými ženami, ale myslím, že ony nechtěly mluvit se mnou. Pospolitost žen je jenom podivný mýtus. Nikdy se nechceme doopravdy sdružovat. Chceme spolu jenom mluvit a hledat odrazy. Chceme se dívat do zrcadla. Nemůžu tedy využít odraz sebe sama proto, abych v něm našla něco, co ve mě není. Proto pátrám jinde."
Přetočila se na záda uvědomujíc si fakt, že se jí myšlenky vymykají z rukou a slova je přestávají přirozeně zachycovat. Pokrčila nohy v kolenou a dívala se na ně, jak se nahé pohybují ze strany na stranu. Lidská skořápka je fascinující. Okno nad ní odráželo na temném pozadí nahé bledé tělo pohodlně zalité do vlny dek a polštářů. Roztáhla ruce a představovala si, že se dotýká vodní hladiny.
"Svět čeká na to, než ho rozkucháme, než ho bodneme do břicha. Dívala jsem se kdysi do očí, které pro mě znamenaly svět a pak, když mě opustily, jsem se zadívala do jiných, které začaly znamenat totéž. Totéž, ale jinak. Znamenaly úplně jiný svět. Jestli chceme znát pravdu o světě, musíme se podívat ještě do velké spousty očí. Dívat se a zároveň se stát částí té pravdy. Nejsme nic než součást pravdy, výsledek náhod, střípek reality a přítomnosti."
Ticho v místnosti se stalo dýchatelným.
"Někdy mám vztek, že jsem žena, někdy mám vztek, že jsem jenom střípek přítomnosti."

Padla bez boje

17. ledna 2011 v 19:29 | Jull |  Odpad
Lopatkou z vášně
přeházím stoh šílenství
a na dně
udřená
najdu kilo klidu.
Směšná s zpocená
obejmu iluzi.
Po pěstěný slupce rozumu
není už ani vidu.

Je zase pozdě lhát si,
že není co sdílet,
že není proč.
Jsem u hranic osobní valhaly,
v záchvatu smrtelných křečí.
Záchraný pásy selhaly
pod náporem fádních řečí.