Leden 2012

Beze slov

30. ledna 2012 v 21:27 | Jull |  Odpad
Jak u vytržení,
vytržení z kontextu,
stojíme proti sobě
mlčky, beze slov

Když ještě bývala tu
naděje na něco novýho,
na budoucnost,
na novou příchuť dýchání
bylo to lepší
byli jsme lepší
A u vytržení
vytržení z kontextu
nevíme proč tu stojíme
naproti, vedle sebe

Knihy, které nikdo nečetl 1.

21. ledna 2012 v 16:33 | Jull |  FROM THE INSIDE
Mortalita novorozeňat ve zrovna započatém rocem lehce stoupla, porodnost naopak klesla. Feťáci vynalezli plno nových způsobů jak se zfetovat, parchanti plno nových způsobů jak činit zlo, my little ponny vytvořilo několik dalších zářivých variant koníka, výrobci podobných barevných dětských hraček stáhli po Vánocích své stejně barevné vlezlé reklamy z televize a Svědci Jehovovi nosili stále stejná opraná manšestrová saka. Od minulého ledna ztloustla přibližně o pět kilo a vlasy se jí prodloužily o deset centimetrů. Na stromě před oknem zbyl od podzimu jediný žlutý list viklající se v průvanu, a zatímco větve zapadaly měkkou břečkou, nedojezená snídaně na kuchyňském stole pomalu okorávala. Svět běžel dál.
Myslela na to, jak pod krustou sněhu zahnívá loňská tráva aby z ní na jaře vyrostla další. Na to, jak popelnice na rohu plné čmouh od jídla ničím nepřipomínají ty staré kovové. "O tom všem se dá vyprávět."pomyslela si. Pak zvážila šance, že by někdo chtěl kdy slyšet příběh o popelnicích a vymazala několik řádek v textovém souboru z otevřeného notebooku před sebou. Ozvěna slov "příběh o popelnicích" se jí v monotóním chorálu myšlenek ještě několikrát odrazila v hlavě, snad aby dala najevo své zhnusení nad obsahem mozkovny svého původce. Popelnice pozitivního myšlení.
Odložila počítač aby si uvařila snad tisící čaj toho dne a pak se znovu podívala z okna. Mívávala romantické představy, které se obvykle snažila skrývat nejen před ostatními, ale hlavně před sebou, že jednoho dne najde pod oknem, tam u těch popelnic, někoho, kdo bude jen tak stát a dívat se jak sedí na parapetu. Pozve ho k sobě, promluví na něj a bude vyslyšena. To, jak směšně si připadala, kdykoli si uvědomila, jak absurdní jsou její představy se jen zvyšovalo s každou minutou marných pokusů vysvětlit sama sobě, co se jí vlastně honí hlavou. Používala svůj mozek jako zásuvku na lékařské zprávy. Třídila si myšlenky podle čísel a barev. Alespoň to tak chodilo do doby, než se musela začít snažit, aby vůbec bylo co třídit. Škatulky života se zvláštním způsobem zaklaply a přivařily svá víčka pevně ke stěnám, aby nic nemohlo uninknout ven ani dovnitř. Lidé, kteří byli ochotni o tom něco vyslechnout obvykle tvrdili, že to je jen dospívání. Ona sama cítila, jako kdyby jí proces uzavírání škatulek jen postrkoval k blízké duševní smrti.
Sníh stále padal.
Rodina. Škatule oprýskaná dlouhými lety používání, stěhování, kutálení a přesypávání. Vztahy. Přiblble růžová zakulacená věc, na okrajích zrezlá nekonečně nedbalým otíráním papírovými kapesníky. A škola, práce : Jako kdyby jí někdo nechal dlouho na slunci. Rozplizle zaujímala své místo v hlavě a kymácela se hned na tu, hned na druhou stranu.
Tyhle tři tam stály vedle sebe, nesourodé, statické, v louži čehosi lepkavého, z čeho byl cítit zbytek levného vína. Stejně jako ty popelnice na rohu, každá zamazaná svým typickým způsobem, každá ničená poryvy větru, zapálená spratkovitými dětmi ze sousedství. Sníh se změnil v bílé, vodou těžké pucky dopadající na chodník na další, předtím dopadlé pucky a měnil se v louže namrzajícího šlemu.
Kdysi dávno byla přesvědčená, že jednoho dne, až bude stará, v houpacím křesle a obklopená kočkami, napíše postilu svého života a ukryje jí pod uvolněné prkno svého domu, aby ji tam pak někdo našel. "Našel a vyhodil." Pomyslela si. Trávila tolik času psaním nezměrných stránek svých pomalu tekoucích myšlenek, že nebylo o čem psát, krom popisu proudu vědomí. Nikdo nečte proudy vědomí. Nikdo nic nečte. Myšlenka na to zarazila ideu realizace tak řečené postily navždycky.
Bludy, ve kterých se koupala, když přišel špatný čas v roce, kdy dny končily příliš brzo a začínaly přliš pozdě se motaly vždy jen kolem pocitu zbytečnosti. Povídky vznikající v tom čase se také plnily jen tím. Konání bylo zbytečné, rezistence stejně tak. Smrt i život byly zbytečné, sebevražda a s celým jejím věčným patosem srmti se stala představou téměř neúnosně absurdní .
Zdálo se, že takhle bude probíhat celý její život. Chodit po ulicích, sledovat mrtvolnou zbytečnost bytostí, co se jim někdo rozodl říkat lidé a připisovat jim lidské a nelidské vlastnosti, pokoušet se pochopit směšnou nahraditellnost jejich radostí i smutků a pak o nich psát věci, které nikdo nečetl.

Noc na 19. 1.

19. ledna 2012 v 18:11 | Jull |  Odpad
Jediná jasná přímka mýho života
jediný směr je teď jen kopa zmaru
A v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka tesaná do mramoru
jak chladná skála sípění životů nás všech
jak místa kam snad odcházejí světla zpod víček
když nemůžou po ránu znovu
ulpět na bilých nemocničních zdech

Co vidí asi oči jimž navždy spadly brýle
když jediné co zbylo z nich je
vodorovná linka
nekonečná chvíle

Hánč Kavurová?

18. ledna 2012 v 23:21 | Jull |  FROM THE INSIDE
Message recieved.

Bez cíle

13. ledna 2012 v 10:04 | Jull
Jsem jako všichni ostatní
po kolena v hnoji
ale
dokazuju všem,
že jsem víc než oni,
dokazuju sobě
že jsem víc než já.