Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance

Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - část pátá

22. prosince 2011 v 20:39 | Jull
Tulipány kolem příjezdové cesty už dávno odkvetly a do tmavých zkypřených záhonů napadal poprašek sněhu, který záhy zmrzl do nezničitelné ledové krusty. Byl prosinec a Konstance seděla v kuchyni a přerovnávala košík s šitím, zatímco její dcera spala v proutěné kolébce pod oknem. Jak navíjela na bledé kubko nepravidelné vlákno příze, přemýšlela, kam by kolébku přemístila, aby mohla pod okno opět postavit křeslo, ve kterém před rokem sedávala a vyhlížela z okna na kopce. Dítě tiše oddechovalo, tváře zrůžovělé klidným spánkem a teplem od krbu. Málokdy sebou pohnulo. Konstance si vlastně ani nemohla vybavit dobu, kdy naposledy plakalo. Bylo to krásné novorozeně s velkýma tmavýma očima, uhlovými vlasy, velmi nepodobné svému světlovlasému otci, zato však miniaturní obměna své matky. S malou hlavičkou položenou na krajkovém polštářku působilo dojmem nedotknutelnosti muzejního exponátu ve skleněné vitríně. Konstancin muž trávíval dlouhé minuty tím, že jejich dceru pozoroval a srovnávala patrné společné rysy, tak jako to obvykle dělaly matky, se kterými se Konstance scházela každý čtvrteční večer. Ona tu potřebu neměla. Když dítě usnulo, nebála se, že se zaplete do peřinky, nikdy necítila potřebu zkontrolovat, jestli pravidelně dýchá. Byla si jistá, že zdvihání malého hrudníku je jistotou, kterou jí svět odměňuje za to, že ona se stala plně funkční bytostí, která nepochybuje ve své pokoře a víře ve zdravý rozum, ani o svém pevném místě ve světě. Celý její život tak fungoval a ona netušila, proč by tak nemohl fungovat život její dcery. Jediné čím si nebyla jistá bylo to, zda může kolébku odtáhnout od okna.
Chvíli ještě váhala, pak přisunula křeslo od krbu k parapetu a dítě ke krbu. Usedla do křesla a zatímco kolébkou jemně nataženou rukou pohupovala, druhou ruku složila do klína a mlčky se zahleděla směrem k horizontu. Tak seděla další hodinu a půl, dokud se dítě nevzbudilo a ona ho nakrmila. Pak ho opět uložila, několikrát pohoupala a ono usnulo. Někdy si říkala, že všechny ty řeči o tom, jak je mateřství vyčerpávající záležitost, jsou pouhá touha žen po ospravedlnění svých nerozvážných chyb v roli matek. Byly nepozorné, přecitlivělé a příliš hlučné a roztěkané. To jí se nikdy stát nemohlo.
Odbyly tři hodiny. Vrátila spící dítě pod okno, křeslo ke krbu a dala se do pečení závinu s jablky. Než se její muž vrátí, bude jistě zas sněžit a každý se rád přichází domů ze zimy a vlhka k teplému jídlu, kávě a sladkému, nevinnému tvoru spícímu v proutěném košíku.

Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - část čtvrtá

1. března 2011 v 21:26 | Jull
V Konstancině životě uběhl další rok a v roli manželky, snachy i hospodyně se už pohybovala s naprostou samozřejmostí. Z tichého domku na předměstí se za tu dobu stalo její výsostné území. Nikde si nebyla tak jistá sama sebou jako právě zde, při vykonávání drobných domácích prací. Za okny se střídala roční období, uschlé květy v předzahrádce zapadal sníh, aby zpod něj na jaře zas vystoupily nevýrazné okvětní plátky stále nejistých sněženek. Konstance v té době ráda chodila na procházky, sama, bez manžela, nosívala v rukou štíhlý černý deštník, který však rozevírala jen velmi zřídka, pouze v případě, že jarní deštík zesílil do lijáku, nebo se měnil ve vločky, poslední náznaky umírající zimy. Měla ráda pocit, kdy studené mrholení lepilo nepatrné kapky po celém jejím obličeji.
Chodívala na obvyklou vycházku klidnými ulicemi čtvrti a dávala si pečlivý pozor, aby se lem jejích dlouhých šatů nedotýkal chodníku, v tuto dobu posetém lesklými tůňkami kaluží. Sousedé, kteří někdy měli možnost spatřit Konstance, jak se mezi nimi proplétá měli za to, že je velice elegantní. Nikdy si nemusela nemotorně nadzvedávat sukni, aby se její lem nenamočil, ani nebalancovala nejistě na podpatcích na nerovnostech po zimě neupraveného chodníku, přes ulici přecházela sebevědomě a zdálo se, jako kdyby jasně věděla, kam směřuje. Paní Lomková, manželka místního továrníka ráda stávala u okna, sledovala Konstancinu útlou postavu a dávala jí za příklad své desetileté dceři Almě. Ta pak někdy stávala před domem, opírala se čistými dívčími šatečkami o orosené plaňky plotu a pozorovala Konstance procházející kolem.
Přes všechny domněnky sousedů Konstance nikdy netušila kam jde, ani proč jde. Jediné, čím si byla skutečně jistá byl fakt, že jí samotný akt chůze přinášel pocit mometálního uspokojení. Proplétat se obratně mezi zrcadlovými hladinami kaluží jí připadalo jako správný způsob, jak vzdát hold neporušené kráse, kterou v nich spatřovala a kterou, směla-li soudit tímto způsobem, nalézala ve světě jež žila jen málokdy. Nezáleželo jí na šatech, ani eleganci, pouze na své schopnosti zanechat za sebou věci klidné a nedotknuté. Tímto prostým až banálním rituálem si téměř celé jaro den po dni ověřovala, že ničení nemusí být vedlejším účinkem cesty. Podobné myšlenky si nechávala prijíždět hlavou pouze v čas určený pro procházku. Hned po návratu domů je ze sebe odkládala stejně jako šedavý plášť proti dešti.
Trávila teď dny nejen péčí od domácnost, ale také se starala o zahradu. Podél dláždené cestičky vedoucí ke vchodovým dveřím trpělivě sázela desítky hlíz rudých karafiátů. Když je zahrnovala čerstvou hlínou, myslela většinou na svůj první den ve městě a ohromnou kytici červených tulipánů, kterou jí manžel věnoval na přivítanou. Občas se pak posadila na lavičku a představovala si záplavu květů, ve kterých se vine šedá cesta a někdy také ve svých představách vídala sebe jak stojí v šedých šatech uprostřed té cesty. V tu chvíli se stávala stejně šedou a nevýraznou jako sama cesta a tulipány řvavou červení překrývaly všechnu její krásu i veškerý její smysl. Když pak začínaly kvést, cítila se být velice šťastná.

Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část třetí

30. ledna 2011 v 22:53 | Jull
Občas přichystala Konstance košík s jídlem, její muž ho vzal a pak šli ruku v ruce na travnatý kopec za městem, na kterém stála stará lípa. Po cestě nahoru jí vyprávěl příběh o svém pradědečkovi, který město zakládal. Přišel prý do kraje přes tenhle kopec. Ráda si ho představovala, jak na kopci sází malý stromek lípy a povzbuzena tou představou, kladla mu malé roztomilé otázky, které měl rád, přesto, že ona se je zarputile snažila považovat za sentimentální zbytečnost.
Nahoře foukával vítr, na jaře lehký a osvěžující a v létě teplý a uspávající. Rozložili kostkovanou deku a na malé bílé talíře pokládali obsah košíku, hledíc do údolí na město i na druhou stranu na volnou krajinu. Sedávala se sukní pečlivě přihlazenou ke kotníkům a jedla pomalu, způsobně. Manžel si povolil šálu a občas vstal aby se podíval dalekohledem na nedaleké lesy. Byla by si v těch chvílích přála, aby jim tu mohla hrát hudba, nějaká krásná hudba, která by se dokázala snést na chvíle jejich předpokládaného spořádaného manželského štěstí a vynutit v Konstance byť jedinou pochybnost o jejím celoživotním přesvědčení, že osud neexistuje. Přítomnost všestravujícího prvku náhody, který jí obklopoval celé dny i noci jí den ode dne víc vyčerpávala. To, co očekávala od života s ním, bylo přesně to, co s ním teď prožívala. To vylučovalo veškeré pochybnosti o jejím zdravém úsudku a to jí nudilo.
Nosívala klobouky s rozměrnou krempou a pod nimi vlasy svázané do tuhého uzlu, kterým ani neustávající vítr na kopci nepohnul a cítila jisté zadostiučinění, když sledovala, jak se její přísná pozice v trávě nedá ani přinejmenším přirovnat k jeho uvolněnému postoji. Ráda sledovala rozdíly mezi nimi, jako by si chtěla dokázat, že musí být něco nad nimi, co je dlouhé měsíce drží při sobě přes všechny odlišnosti a pak se zase dlouhé minuty přesvědčovala, že nic takového není, vstávala z kostkované deky a upravovala mu šálu na krku. Když se jí pokoušel políbit, nastavila mu tvář a mlčky se vrátila na deku.
Nevěděla proč, ale pohled na mraky na obloze a vítr pohybující vysokou trávou jí někdy vléval slzy do očí a popadal jí smutek, který hraničil se steskem, aniž by vůbec věděla proč nebo po čem se jí vlastně stýská. Její běžný život plný samých světlých stránek, za který byla zvyklá projevovat vděčnost se v těch chvílích stával něčím nevysvětlitelně tíživým. Když se to stalo, několikrát se zhluboka nadechla, otřela si oči do kapesníčku a napila se vody. Pak jí bylo zas dobře, mohla sklidit nádobí do košíku a vrátit se dolů, do domku s květinovou zahradou.

Malá noční věc

4. července 2010 v 23:11 | Jull
Konstance žila sama. Byt, ve kterém trávila většinu svého dne, hleděl vysokými členitými okny nad stromy městského parku. V odpoledních hodinách, za teplých letních večerů do jinak šerého obydlí dopadaly pruhy světla v barvě rozteklého zlata, rozpouštěly se do rýh v jídelním stole. Vřes v hliněných květináčích, které se tlačily na parapetech, rozhazoval po podlaze zaschlé květy.
Sedávala na zemi v rohu starobylého balkonu s kočkou v klíně, jedním ramenem vklíněným mezi příčky oprýskaného zábradlí a balila cigarety. Její ostře řezané, mužské prsty svinovaly jednu ruličku za druhou. Vkládala je do kovové krabice od bonbonů, rovnala úzkostlivě do řad a sloupců aniž by jedinou vykouřila.
Dřevěná lesklá podlaha malých pokojů odrážela kroky jejích věčně bosých chodidel, zatímco odlesky okenní tabulí v ložnici splývaly se sněhobílým odstínem polštářů kupících se na rozměrné postelii. Stíny v záhybech chladivých přikrývek způsobovaly nadpřirozenou touhu vnořit se mezi ně a se zavřenýma očima vdechovat jejich navlhlou vůni. Tahle postel byla Konstancina, patřila jí stejně jako vlastní bijící srdce, byla to věc, která tvořila genia loci malého bytu nad korunami stromů, věc, která čas od času odháněla ze svých konejšivých útrob vzdechy blažených milenců a něžně, ale nekompromisně je hnala do mlhavých rán. Každé zákoutí toho místa mělo schopnost pohlcovat a měnit smysly: Litinová vana s kroucenýma nohama, křeslo s vysokou opěrkou, klavírní křídlo nacpané mezi knihovnou a pruhovaným gaučem, věci, které mlčely svým vlastním výmluvným způsobem.
Na točitých schodech za vchodovými dveřmi opatřenými starobylým řetízkem se občas ozývaly kroky nájemníků obývajících spodní patra, jejich nevtíravá ozvěna postrádala veškerou klasickou rušivost, kterou se vyznačuje většina zvuků přicházejících odněkud zvenčí. Byla naopak jen dalším důkazem toho, jak klidně tu plynul vzduch a čas. Venku se odehrávaly příběhy, které mohly být možná šílené, nebezpečné, hodné obav. Ale tady z nich zbývaly jenom odrážející se zvuky rychlých kroků a náhodný štěkot psa.
V Konstancině samotě nebyla žádná osamělost.
 
 

Reklama